Státní území

Mapa světa s vyznačením hranic území jednotlivých států (stav k roku 2009).

Státní území je konstitutivním prvkem státu, bez něj by stát nemohl existovat. Dalšími takovými prvky jsou obyvatelstvo nebo státní moc. Státní území ohraničuje státní hranice.

Vymezení státního území

Mezinárodní právo nestanoví žádné požadavky na velikost státního území, aby mohlo jít o stát funkční a mezinárodním společenstvím uznávaný. Existují tak státy veliké, jako je např. Rusko nebo Čína, i tzv. mikrostáty s územím minimálním, např. Lichtenštejnsko nebo Vatikán. Státní území je třírozměrný prostor, tvoří ho jak suchozemský povrch a vodní hladiny, tak prostor nad i pod zemským povrchem (zemské nitro a vzdušný prostor). Jeho součástí ale nejsou lodi a letadla mimo něj, ačkoli nad nimi vykonává tzv. územní výsost.^[1]

Způsoby nabytí a pozbytí státního území

Státní území může stát nabýt prvotně (originárně) nebo odvozeně (derivativně). Originární je nabytí „země bez pána“ (terra nullius), a to prvotní okupací či rozšířením státní suverenity nad zemský přírůstek (např. poldery v Nizozemí). Za terra nullius se v minulosti chápala především území v Africe, Austrálii či Americe, které ačkoli byly osídleny, tak nebyly považovány za území ovládaná určitým státem. Dnes již takové nabytí není reálné, protože u území Antarktidy bylo dohodnuto jeho ponechání jako nadnárodního území vědeckým účelům a protože dna oceánů nebo kosmický prostor a nebeská tělesa jsou brána za společné dědictví lidstva.^[1]

Derivativně se nabývá území, které již podléhalo státu jinému. Je to možné:

cesí (postoupením) – mezinárodní smlouvu jeden stát převede část svého území na stát jiný, jak tomu bylo např. v případě postoupení Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu ze strany Československa v roce 1945
adjudikací (přisouzením) – stát nabyde dané území na základě rozhodnutí mezinárodního orgánu, tak např. získalo Československo v roce 1920 část Těšínska
vydržením – jestliže stát vykonává svou moc nad částí území cizího státu dlouhodobě a s úmyslem zde vystupovat jako suverén; někdy je bráno za nabytí originární

Dříve se za dovolený způsob nabytí považovala i anexe, tedy násilné a jednostranné připojení části území státu, který byl vojensky poražen. Dnes však již jde díky čl. 2 odst. 4 Charty OSN o nedovolený způsob.^[1]

Kromě uvedeným způsobů a kromě zániku celého státu pak může dojít ke ztrátě státního území i derelikcí, tedy pokud dosavadní suverén určité území opustí s úmyslem se ho definitivně vzdát, tím by se z daného území stalo „území bez pána“. Ztrátou také může být secese (odtržení), jestliže se na části státního území vytvoří stát jiný (např. odtržení Bangladéše od Pákistánu v roce 1971).^[1]

Reference

↑ ^a ^b ^c ^d POTOČNÝ, Miroslav; ONDŘEJ, Jan. Mezinárodní právo veřejné: zvláštní část. Praha: C. H. Beck, 2006. ISBN 80-7179-536-4. S. 128–134.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu státní území na Wikimedia Commons

[Potočný_a_Ondřej-1] POTOČNÝ, Miroslav; ONDŘEJ, Jan. Mezinárodní právo veřejné: zvláštní část. Praha: C. H. Beck, 2006. ISBN 80-7179-536-4. S. 128–134.

[1]