Ottův slovník naučný/Pathologie

Ottův slovník naučný
Pathologický	Pathologie	Pathos

Údaje o textu
Titulek:	Pathologie
Autor:	Ondřej Schrutz, František Sitenský
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 319. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Patologie

Pathologie (z řec.) je nauka o nemocech, jejich vzniku, průběhu i zakončení. Dle toho, zda přihlíží se k nemocem toliko se stránky všeobecné, či sledují li se choroby jen jistých ústrojů nebo případů, rozeznáváme p-ii všeobecnou anebo zvláštní (speciální). K všeobecné p-ii náleží především nauka o příčinách nemocí (v. Aetiologie). Sledování chorob, jmenovitě jejich příznaků za živa, věnuje se ode dávna zvláštní nauka o příznacích nemocí (symptomatologie), kteráž v novější době zdokonalena byla proti staršímu způsobu posuzování nemocí tím, že příznaky nemocí oceňují se nejenom podle všech fysikálních a lučebních method vyšetřovacích, nýbrž mimo jiné zvláště srovnáváním s pitevními nálezy na mrtvole. Podrobným studiem chorobných změn v těle zabývá se pathologická anatomie (v. t.). Velmi důležitou pomůckou p. jest pokus, vykonávaný jmenovitě na zvířatech za živa (vivisekcí v nejširším slova smysle), a od toho nazývá se všeobecná p. také vůbec pokusnou či experimentální. Velmi záhy bylo badateli lékařskými postřehnuto, že prvé počátky chorobných pochodů v těle nelišívají se od pochodů zdravých neboli fysiologických, ba že podléhají týmž zákonům jako pochody zdravé, vyvíjejíce se toliko za podmínek změněných. I vyvinula se s této stránky zvláštní p. fysiologická, kterážto však i při zvláštním svém pojmenování není než součástkou poznatků, nabytých p-ií všeobecnou. Srz.

P. rostlinná (phytopathologie) pojednává o nemocech rostlinných. V p-ii rostlinné zahrnuje se též teratologie, popis znetvořenin rostlinných. Příčiny nemocí rostlinných jsou buďto mechanická poranění, nebo vlivy anorganické přírody, hlavně vlivy světla a jeho nedostatku, teploty, vzduchu v poměrech půdy atd., 3. vlivy příživníků rostlinných aneb živočišných. Rostlinná p. učí nás předně nemoci rozeznávati a pojmenovávati, za druhé nás učí znáti příčiny nemocí rostlinných (aetiologie) a za třetí nám udává prostředky k potlačování nemocí rostlinných. Hospodář může pokusiti se léčiti nemoci pomocí prostředků, naznačených naukou o nemocech rostlinných (therapie), neb může péči míti o to, aby rostliny před nemocí zachránil, nemoci rostlin předešel, užívaje jistých ochranných opatřeni (prophylaxis). Tato čásť nauky o chorobách rostlinných má pro praktického hospodáře největší význam, poněvadž může buď úplně předejíti neb aspoň omeziti vystupování některých nemocí na kulturních rostlinách (na př. mořením pšeničného zrna v roztoku skalice modré před setím může předejíti snětivost pšenice). Studium p. rostlinné předpokládá znalost fysiologie rostlinné; i mohla nauka o chorobách rostlinných vyvíjeti se teprve, když již základy fysiologie rostlinné byly poznány. S poznáváním mikroorganismů, s poznáváním hlavně hub stoupalo i poznávání mnohých příčin chorob rostlinných. O nauku tu zasloužili se před jinými, vedle malých počátků Ungerových, Wiegmannových a Meyenových, hlavně Hartig a Ratzeburg, pokud se týče badání hlavně o škůdcích živočišných jako příčinách chorob rostlinných, a pokud se týče škůdců rostlinných (hub), De Bary, Julius Kühn a Tulasne. V novější době byli to hlavně Frank a Sorauer, při škůdcích živočišných Nödlinger a Ritzema-Bos, kteří v studiu této nauky učinili značný krok v před. Srv. Frank, Die Krankheiten der Pflanzen (Vratislav, 1895). Sit.