8.12.2012   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 379/3

1)

Článek 56 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že povinnost příjemce služby, uložená podle právních předpisů členského státu, provést srážku daně z odměn zaplacených poskytovatelům služeb usazeným v jiném členském státě, zatímco taková povinnost nevzniká v případě odměn zaplacených poskytovatelům služeb usazeným v dotčeném členském státě, představuje omezení volného pohybu služeb ve smyslu tohoto ustanovení, jelikož s sebou nese dodatečnou administrativní zátěž a s ní spojená rizika v oblasti odpovědnosti.

2)

Pokud omezení volného pohybu služeb vyplývající z takové vnitrostátní právní úpravy, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, plyne z povinnosti provést srážku daně v rozsahu, v němž s sebou nese dodatečnou administrativní zátěž a s ní spojená rizika v oblasti odpovědnosti, může být toto omezení odůvodněno nezbytností zajistit účinné vymáhání daně a nepřesahuje meze toho, co je pro dosažení tohoto cíle nezbytné, a to i s ohledem na možnosti vzájemné pomoci v oblasti vymáhání daní, které upravuje směrnice Rady 76/308/EHS ze dne 15. března 1976 o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek vyplývajících z některých dávek, cel, daní a jiných opatření, ve znění směrnice Rady 2001/44/ES ze dne 15. června 2001. Pozdější upuštění od srážkové daně dotčené v původním řízení nevypovídá nic o tom, zda je toto opatření svou povahou vhodné k dosažení sledovaného cíle, ani o jeho přiměřenosti, což musí být posouzeno pouze s ohledem na sledovaný cíl.

3)

Při posouzení, zda povinnost příjemce služeb provést srážku daně, která s sebou nese dodatečnou administrativní zátěž a s ní spojená rizika v oblasti odpovědnosti, představuje omezení volného pohybu služeb zakázané článkem 56 SFEU, nehraje roli skutečnost, zda poskytovatel služeb — nerezident může odečíst daň zaplacenou v Nizozemsku od daně, kterou musí zaplatit v členském státě, v němž je usazen.