30.8.2008   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 224/1

1.1

Výbor výrazně podporuje iniciativy zaměřené na rozvíjení politiky Společenství v oblasti udržitelné výroby a spotřeby, které budou plně začleněny do dalších politik Společenství, s cílem:

1.2

Výbor doporučuje, aby se v rámci udržitelného rozvoje a udržitelné spotřeby zavedly pomocí jasných environmentálních kritérií, ukazatelů a norem ponechávajících prostor pro inovace a zlepšování definice pojmů „ekovýrobek/ekoslužba“ a „ekospotřeba“, které by platily po celé EU a byly uznávány mezinárodně.

1.3

Výbor vyzývá evropský průmysl a soustavy distribuce a služeb, aby se jasně zavázaly k dodržování integrovaného odvětvového přístupu, který by obsahoval harmonogram ověřitelných cílů: to by mělo zahrnovat všechny tři pilíře udržitelného rozvoje – ekonomický, sociální i environmentální. Environmentální požadavky by měly být od počátku součástí návrhu výrobku, pokrývat celý jeho životní cyklus a neustále zvyšovat laťku pro cíle jakosti, inovace a spokojenosti zákazníka.

1.4

Výbor doporučuje, aby podniky a státní a soukromé subjekty společně více využívaly dostupných unijních i vnitrostátních nástrojů s cílem maximalizovat výzkum čistých technologií a výrobků.

1.5

Výbor by rád zdůraznil potřebu posílit a zrychlit harmonizaci technických norem pro ekologické výrobky a výrobní procesy.

1.6

Výbor požaduje spolehlivost kritérií a jednotnost minimálních požadavků na systémy značení ekovýrobků v rámci vnitřního trhu. To má zajistit spravedlivou „zelenou“ spotřebitelskou volbu, jednotné kontroly v rámci EU a respektování zásady volného pohybu skutečně zelených výrobků. Evropskou ekoznačku (ekokvětinu) je třeba dále propagovat a měla by existovat vedle národních a dílčích systémů značení.

1.7

Výbor je přesvědčen, že má význam posilovat „produktový rozměr“ v systémech environmentálního managementu s cílem podporovat jeho šíření směrem k výrobcům a distributorům a efektivněji jej uzpůsobovat systémům řízení v místních orgánech, aby byl lépe schopen podněcovat k součinnosti s dalšími nástroji na podporu udržitelného rozvoje.

1.8

Podle Výboru je nutné podpořit šíření EMAS (systém řízení podniků a auditu z hlediska ochrany životního prostředí). Toho by se mohlo dosáhnout pomocí finančních a daňových opatření, racionalizace administrativy, propagačních a marketingových iniciativ, uznáním EMAS za normu excelence (i mezinárodně) a přijetím opatření, která by pomohla malým podnikům s postupným zaváděním tohoto systému.

1.9

Funkční charakteristiku výrobku je nezbytné hodnotit z celkového hlediska, tj. nejen na základě environmentálních kritérií, ale i jiných důležitých aspektů, např.: vlastností pro spotřebitele i výrobce z hlediska financí a co do bezpečnosti, funkčnosti a ochrany zdraví, racionálního využití zdrojů a materiálů, logistiky, inovační charakteristiky, marketingu, schopnosti výrobku rozšířit spotřebitelskou volbu, životního cyklu a sociálních aspektů.

1.10

EHSV doporučuje podporovat rozvoj ekologických veřejných zakázek, a to: stanovením technického popisu „zelených“ výrobků, počínaje těmi s nejmenším dopadem na životní prostředí; zahrnutím nákladů životního cyklu výrobku či služby do jeho/jejích specifikací; vytvořením vyhrazené databáze, která bude přístupná po internetu; aktualizací směrnic ES o veřejných zakázkách tím, že se do nich zahrnou odkazy na normy, systémy EMS, ekoznačky a ekodesign a nakonec zveřejňováním národních akčních plánů přijetí ekologických veřejných zakázek.

1.11

Výbor by rád zopakoval význam použití článku 153 Smlouvy o ES jako právního základu, který je nejvhodnější, pokud jde o zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitele včetně ochrany jeho práva na úplné, pravdivé, přiměřené, srozumitelné a včasné informace.

1.12

Výbor se domnívá, že pro účely samoregulace by jednou z cest mohlo být zavedení kodexu chování, jak je uvedeno ve směrnici 2005/29/ES, aby se zamezilo zneužívání ekologických údajů v reklamě a každopádně aby se zamezilo klamavé reklamě. Toto by mělo fungovat vedle ekologických daní a regulace. EHSV doporučuje, aby ekologické údaje vycházely z důvěryhodné a uznávané značky.

1.13

Vedle soudních řízení, jež by měla být přístupná všem, Výbor dále souhlasí se jmenováním orgánů na sledování a řešení sporů mimosoudní cestou pro spotřebitele, které by byly pružné, efektivní, finančně nenáročné a důvěryhodné, aby bylo možné zajistit, že dochází k dodržování ekologických norem u výrobků a že výrobky jdoucí na trh jsou v souladu se zásadou environmentální udržitelnosti.

1.14

Vzhledem k legislativní roztříštěnosti, co se týče požadavků na informace pro spotřebitele i požadavků na udržitelné výrobky, se Výbor domnívá, že zde existuje naléhavá potřeba zahájit práci na jednotném, dobře definovaném rámci ve formě Evropské charty pro udržitelnou spotřebu a výrobu na vnitřním trhu.

2.1

Cílem systému Společenství pro udělování ekoznačky (1) je propagovat výrobky s nižším dopadem na životní prostředí a poskytnout spotřebitelům přesné a vědecky podložené informace. Tato značka se netýká potravin a nápojů, farmaceutických výrobků, zdravotnických prostředků (2), ani nebezpečných či toxických produktů a látek (3).

2.1.1

Návrh, výroba, distribuce a spotřeba výrobků šetrných k životnímu prostředí je nedílnou součástí politiky Společenství v oblasti životního prostředí, jak ji stanovují cíle a priority šestého akčního programu pro životní prostředí (4) do roku 2010. Tento program, k němuž Výbor opakovaně přijal stanovisko, podrobně popisuje plány opatření, která přispívají k zavedení strategie udržitelného rozvoje.

2.1.2

Mezi hlavními iniciativami Společenství v souvislosti s tímto tématem má klíčové postavení integrovaná výrobková politika (5), k níž Výbor již přijal stanovisko (6), a která bere v úvahu veškeré výrobky a služby mající dopad na životní prostředí.

2.1.3

Aby byla integrovaná výrobková politika účinná, je nutné podněcovat výrobce k produkci ekologičtějších výrobků a spotřebitele k jejich nákupu. K tomuto účelu by mohly sloužit například tyto nástroje:

2.1.4

Dalším pozitivním krokem vpřed bylo zavedení nového regulačního rámce pro požadavky na ekodesign energetických spotřebičů, který upravuje rámcová směrnice z roku 2005 (8).

2.1.5

Co se týče provádění, vstoupí první předpisy podle této směrnice v platnost v roce 2008. Opatření týkající se 20 skupin výrobků se v současné době zkoumají (patří sem mimo jiné i svítidla, počítačové systémy a pračky) a u 14 z nich (včetně pouličního a kancelářského osvětlení) by se opatření měla zavést do konce roku 2008; u dalších, jako jsou domácí svítidla, je cílem rok 2009.

2.1.6

Šestý akční plán pro životní prostředí (9) vytyčuje pět prioritních cest pro strategická opatření: zlepšit provádění stávající legislativy, integrovat environmentální otázky do jiných politik, pracovat s trhem, posilovat postavení lidí tím, že se podpoří změna jejich chování zvýhodňováním jejich poptávky a přihlížet k životnímu prostředí při rozhodování o regionálním územním plánování a řízení.

2.1.7

Z obecnějšího hlediska definuje evropská strategie udržitelného rozvoje, po revizi Evropskou radou v roce 2006, „udržitelnou výrobu a rozvoj“ jako jednu z hlavních výzev, již je třeba řešit přizpůsobením hospodářského a sociálního rozvoje formám, jež budou v souladu s ekosystémem. Navrhuje také nový akční plán v této oblasti.

2.1.8

Zpráva o provádění (10) z roku 2007 ukazuje, že udržitelná spotřeba a výroba se obtížně paušálně měří, aby byla spolehlivá. Přestože se zdá, že počet udržitelných výrobků a služeb na trhu rychle vzrůstá, odhadované úspory na účtu za energie se rovnají asi 60 mld. EUR ročně, zatímco počet výrobků s ekoznačkou je stále omezený, stejně jako počet podniků používajících EMAS. Pouze 14 členských států přijalo národní plány zadávání ekologických veřejných zakázek a pouze 21 států dokončilo cestovní mapu pro realizaci akčního plánu pro environmentální technologie (ETAP) (11).

2.2

Na druhé straně byla v oblasti harmonizace technických norem před časem zahájena opatření k integraci ekologických aspektů do nových technických norem, čímž se pro CEN vytvořil environmentální rámec, v jehož rozmezí mohou jeho technické orgány řešit technické specifikace. Pokud určitá norma spadá do „nového přístupu“, je možné předpokládat, že se shoduje se základními požadavky příslušné evropské směrnice. V této otázce došlo k dalšímu pokroku přijetím systému certifikace v oblasti životního prostředí ISO 14001.

2.3

Dne 10. října 2007 zveřejnila Evropská agentura pro životní prostředí čtvrtou zprávu o životním prostředí v Evropě (12) a celou jednu kapitolu věnovala udržitelné spotřebě a výrobě.

2.4

Kromě toho výroční zpráva Komise z roku 2007 o pokroku Lisabonské strategie pro růst a zaměstnanost zdůraznila význam změny klimatu, ekologických inovací, energetické účinnosti, obnovitelných zdrojů energie a trhu s energiemi.

2.5

Také Evropská rada na svém zasedání v Bruselu ve dnech 8. a 9. března 2007 věnovala zvláštní pozornost životnímu prostředí a změně klimatu. Rada ve složení pro životní prostředí, která se konala v únoru 2007, zatím zdůraznila provázanost mezi strategií udržitelného rozvoje EU a Lisabonskou strategií pro růst a zaměstnanost – především zásadní přínos Lisabonské strategie pro prvořadé cíle strategie udržitelného rozvoje – a také zopakovala, že je nutné začlenit environmentální aspekty do všech politik. Tento hlavní cíl ještě výrazně podtrhla také Evropská rada z prosince 2007 (13).

2.6

Mezi hlavní cíle pracovního programu Komise na rok 2008 (14) jasně patří postavení občana do středu evropského projektu, počínaje zhodnocením sociální situace spolu s revizí vnitřního trhu a neustálým dbaním o to, aby evropská veřejnost co nejlépe využila jednotného trhu.

2.7

EHSV často vyzýval k tomu, aby se článek 153 Smlouvy o ES použil jako právní základ (15), jelikož je navržen tak, aby zajišťoval vysokou úroveň ochrany spotřebitelů a jejich právo na úplné (16), pravdivé, přiměřené, srozumitelné a včasné informace.

2.7.1

Pokud jde o odvozené právo, jsou práva spotřebitele na informace upravena směrnicí 2005/29/ES (17) o nekalých obchodních praktikách, jež by mohly ohrozit ekonomické zájmy spotřebitelů. Příloha k této směrnici vyjmenovává řadu obchodních praktik, jež lze bez individuálního posouzení považovat za nekalé. Jsou jimi např. „používání značky důvěry, značky jakosti nebo rovnocenné značky bez získání potřebného povolení.“

2.8

Výbor se však domnívá, že zde na úrovni Společenství existuje jistá míra legislativní roztříštěnosti co do základních požadavků na informace pro spotřebitele i požadavků na udržitelné výrobky a považuje za důležité vypracovat Evropskou chartu pro udržitelnou spotřebu a výrobu na vnitřním trhu.

2.8.1

Pokud by se výsledky aplikace této charty – a samoregulačních kodexů stanovených směrnicí 2005/29/ES – ukázaly jako nedostatečné, měly by se podle názoru Výboru prozkoumat další možnosti, jako např. úplnější harmonizace či zřízení konkrétního systému Společenství provozního charakteru.

3.1

Výbor se domnívá, že je nutné začít u jasných a jednoznačných definic pojmů jako jsou „udržitelný výrobek“, „udržitelný design“, „udržitelná výroba a distribuce“ a „udržitelná spotřeba“, aby bylo možné po celé EU a v Evropském hospodářském prostoru sledovat soulad s rámcem právních předpisů Společenství a jeho regulačními či dobrovolnými rámci, které na tyto definice odkazují v různých vnitrostátních/regionálních sférách.

3.2

Tyto definice, obecně přijímané na mezinárodní úrovni, nejsou statické, ale svou podstatou podléhají neustálému zlepšování. Podle názoru Výboru je však nutné je upřesnit prostřednictvím:

3.2.1

Výbor se domnívá, že výše navrhované definice, doplněné o příslušné ukazatele a normy, jsou nezbytné pro účinnou politiku Společenství umožňující informovaným spotřebitelům směřovat své volby i své chování k udržitelnosti, zatímco výrobní procesy jsou šetrné k životnímu prostředí.

3.3

Jak zdůraznila Komise: „Evropský průmysl má již nyní všechny předpoklady, aby mohl stavět na své silné pozici na trhu nových výrobků, služeb a postupů, založených na environmentálních technologiích. Evropské podniky jsou navíc čím dál více vnímavé k tomu, jak si vedou z environmentálního hlediska – je to součástí jejich podnikového přístupu ke společenské odpovědnosti“ (21).

3.3.1

Výbor souhlasí se třemi oblastmi rozvoje, které byly v této souvislosti vytyčeny: podněcování rozvoje a komerčního využívání nízkouhlíkových a energeticky účinných technologií, výrobků a služeb; vytvoření dynamického vnitřního trhu; vytváření celosvětových trhů pro nízkouhlíkové a energeticky účinné technologie, výrobky a služby.

3.3.2

Výbor si přeje zopakovat svůj postoj vyjádřený v nedávném stanovisku: „Nejlepší vědecké a technické výsledky a jejich přeměna v konkurenceschopnou ekonomickou sílu jsou rozhodujícími předpoklady pro zajištění naší budoucnosti (např. v souvislosti s problematikou energetiky a klimatu), pro udržení a zlepšení naší současné pozice v globálním prostředí a pro neohrožení evropského sociálního modelu, nýbrž jeho rozvíjení“ (22).

3.3.3

Podle Výboru je k překonání obtíží a překážek společného, koordinovaného využívání veškerých finančních nástrojů (23) nutný integrovanější přístup na evropské, celostátní, regionální a místní úrovni i ze strany jednotlivých provozovatelů, za účelem rozvoje čistých a účinných technologií a inovačních aplikací, které budou schopné vytvářet procesy, výrobky a služby s vysokou mírou udržitelnosti.

3.3.4

Výbor je přesvědčen, že je zapotřebí iniciativy Společenství pro koordinaci a technickou pomoc, jdoucí napříč různými GŘ, aby bylo možné optimalizovat společné využívání dostupných unijních, evropských i národních nástrojů a za účelem ochrany životního prostředí maximalizovat úsilí v oblasti výzkumu a inovací v podnicích i veřejných či soukromých subjektech v evropském prostoru pro výzkum a inovace.

3.3.5

Jak již mnohokrát uvedl Výbor (24), Komise, Rada i Evropský parlament, je nezbytné, aby se odstranila zbytečná byrokracie zpomalující podniky (hlavně MSP) tak, aby došlo k uvolnění jejich hospodářského i sociálního potenciálu, který by byl nasměrován k udržitelné modernizaci výroby a organizačního kontextu a struktur.

3.4

V roce 1997 spustila EU systém ekoznaček u výrobků, aby povzbudila výrobu šetrnou k životnímu prostředí. Tento systém se pak rozšířil i na služby a během několika let narostl. Obsahuje, mimo jiné, i veřejné ekoznačky udílené na základě více kritérií, které se používají na skupiny výrobků/služeb (25).

3.4.1

Výbor se domnívá, že tato situace může u výrobců a hlavně evropských spotřebitelů způsobovat zmatek a že řešením by byl sjednocený systém minimálních společných kritérií na evropské úrovni, v rámci něhož by se vyžadovala povinná registrace a kontrola značek nezávislým certifikačním orgánem.

3.4.2

Značení na evropské úrovni by nemělo být konkurencí, ale spíš partnerem pro národní a odvětvové značky, které jsou mnohdy pro spotřebitele známější než značky evropské. Navíc by zde mělo docházet ke koordinaci na mezinárodní úrovni, a to u značek, které se ukázaly být úspěšné – např. Energy Star.

3.4.3

Je naprosto nutné, aby byly značky spolehlivé a vyvolávaly ve spotřebiteli důvěru. Z tohoto důvodu by se mělo nastavení standardů u těchto značek a monitoring trhu svěřit zainteresovaným stranám (všem), aby byly důvěryhodnější.

3.4.4

Možná bude vhodné zahájit analýzu označování výrobků či služeb z důvodu výpočtu jejich uhlíkové stopy.

3.5

Pokud jde o dobrovolný systém EMAS, který umožňuje všem, kdo chtějí dokázat, že zlepšují svůj ekologický profil, přijmout systém Společenství zaměřený na ekologické řízení a kontrolu, a tím prokázat vůli dodržovat ekologické normy i svůj závazek k přijetí systému environmentálního managementu, Výbor se domnívá, že po přijetí normy ISO 14001 bude možné posílit „produktový rozměr“ v systémech environmentálního managementu s cílem podporovat jeho šíření směrem k výrobcům a distributorům a uzpůsobovat jej procesnímu řízení u místních orgánů a podněcovat k součinnosti s nástroji na podporu udržitelného rozvoje.

3.5.1

Podle názoru Výboru by se vyplatilo podpořit rozšiřování EMAS pomocí finančních, daňových, racionalizačních a administrativních opatření, propagačních a marketingových iniciativ a uznáním EMAS za normu excelence i na mezinárodní úrovni, s možností pomoci MSP, aby zaujaly postupný přístup, především také v oblasti průmyslových klastrů.

3.6

Výbor považuje za absolutně nutné vytvořit „zelený trh“ výrobků a služeb zavedením řady pobídek a nástrojů, vytvořených na straně nabídky za účelem podpory inovací a na straně poptávky s cílem poskytnout spotřebitelům odpovídající informace či stimulovat je k tomu, aby nakupovali ekologicky šetrnější výrobky.

3.6.1

Pro účely konkurenčního vnitřního trhu by se funkční charakteristika výrobku měla hodnotit nejen na základě environmentálních kritérií, ale i jiných důležitých aspektů, např.: vlastností, jež má pro spotřebitele i výrobce z hlediska ekonomického a co do bezpečnosti, funkčnosti, využití zdrojů, logistiky, marketingu, inovační a zdravotní charakteristiky, schopnosti výrobku rozšířit spotřebitelskou volbu, životního cyklu a likvidace a nakonec i sociálních otázek.

3.6.2

Je naprosto nutné, aby existovalo skutečné odhodlání k podpoře výzkumu, vývoje a inovací v rámci odvětví ekologické výroby a ekologických služeb.

3.7

Podle mínění Výboru by hlavní roli při rozvoji procesu harmonizace technických norem, pokud jde o environmentální udržitelnost (26) určitého výrobku, měly hrát CEN, CENELEC a ETSI.

3.7.1

Výbor již zdůraznil, že „je třeba podporovat používání technických norem zaměřených na životní prostředí nikoli prostřednictvím rozhodnutí vydaných shora, ale rozsáhlejším akceptováním ekologických produktů, které by co nejlépe orientovalo zájmy a potřeby občanů a spotřebitelů“ (27).

3.8

V oblasti veřejných zakázek je nutné vyzdvihnout směrnici 2004/18/ES o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na stavební práce, dodávky a služby (28) a vysvětlující sdělení Komise o právních předpisech Společenství pro zadávání veřejných zakázek a o možnostech zahrnutí ekologických aspektů při zadávání veřejných zakázek (29).

3.8.1

Výbor se domnívá, že sektor veřejných zakázek, který tvoří asi 16 % HDP Společenství, je k propagaci ekologičtějších výrobků nezbytný a vyzývá k přijetí opatření, která by podněcovala zadávací orgány k používání stávajících možností v oblasti ekologických veřejných zakázek.

3.8.2

V závěrečné zprávě o ekologických veřejných zakázkách v Evropě v roce 2006 (30) se jako hlavní překážky v jejich šíření uvádějí: vyšší náklady na ekologické výrobky, zvláště při absenci ukazatelů nákladů životního cyklu; nedostatek znalostí o životním prostředí a absence odpovídající a snadno přístupné elektronické databáze; nejasnosti v kritériích a specifikacích pro zadávání veřejných zakázek a nejasné definice a normy u ekologických výrobků; nedostatek podpory na manažerské a politické úrovni; a nedostatek nástrojů v oblasti informovanosti a školení.

3.8.3

V tomto duchu EHSV doporučuje: stanovit pevná kritéria pro ekologické výrobky, která budou obsahovat veškeré relevantní ekologické specifikace; zahrnout do specifikací náklady na výrobek/službu v průběhu celého jeho/jejího životního cyklu; spustit „evropskou databázi znalostí o ekologických veřejných zakázkách“ (31); do směrnic ES o veřejných zakázkách zavést požadavky normy ISO 14004, systémy environmentálního managementu (EMS), odkazy na ekoznačky a ekodesign; šířit mezi veřejností národní akční plány přijetí ekologických veřejných zakázek; soustředit se na výrobky s největším dopadem na životní prostředí.

3.9

Po celé Evropě je také velmi rozšířená koncepce spravedlivého obchodu. Spravedlivý a etický obchod jsou již nějakou dobu v centru zájmu EHSV, který se jimi podrobně zabýval ve stanovisku REX/196 (32). Podle názoru Výboru se jedná o klíčové koncepce pro úspěch udržitelné spotřeby.

3.10

Klíčovým prvkem udržitelné spotřeby je osvěta a EHSV trvá na tom, aby se s ní začalo již ve školních lavicích. Spotřebitelé by měli mít bezprostřední přístup k informacím o vybraných výrobcích a službách i jejich případném dopadu na životní prostředí. Je také nutné, aby takové informace byly poskytovány pro spotřebitele zajímavým způsobem, aby byly snadno vstřebatelné a srozumitelné.

3.11

EHSV se domnívá, že soubor právních předpisů Společenství týkajících se udržitelné výroby a spotřeby je nutné konsolidovat a zjednodušit, aby byl srozumitelnější a přístupnější spotřebitelům a výrobcům: „Zásada zjednodušení a zlepšení tvorby právních předpisů se musí projevit v konsolidovaných a koherentních nařízeních v oblasti životního prostředí, které procesu přizpůsobování se průmyslovým změnám poskytnou právní jistotu a transparentnost a zaměří se na lepší ochranu zdrojů a životního prostředí a na uplatňování udržitelných a konkurenceschopných technologických inovací na celosvětových trzích“ (33).

3.12

Co se týče tématu „ekologických výrobků“, bylo by vhodné zintenzívnit opatření Společenství zaměřená na zákaz klamavé reklamy a nekalých obchodních praktik  (34): termínů „eko“ a „bio“ se často používá jen jako pouhého marketingového nástroje pro zvýšení tržeb za výrobky a služby, jež se nijak neliší od jiných a nenabízejí žádnou přidanou hodnotu.

3.12.1

V této souvislosti je Výbor přesvědčen, že vypracování kodexu chování dle ustanovení směrnice 2005/29/ES by mohlo být zvláště význačným prvkem samoregulace, aby se zamezilo zneužívání ekologických údajů v reklamě. Do kodexu by byla zahrnuta tato kritéria:

3.12.2

Podle názoru Výboru by se měly podporovat pružné, účinné a finančně nenáročné mimosoudní dozorčí a rozhodčí orgány pro záležitosti spotřebitelů, jež by mohly důvěryhodným způsobem zaručit, že výrobky splňují ekologické normy a že udržitelné výrobky na trhu splňují požadavky udržitelnosti životního prostředí, jimiž se řídí spotřebitelská volba. Neměly by však být náhražkou soudních řízení, která by měla být přístupná všem.

3.13

Proto, aby ochránil práva spotřebitelů na spotřebu ekologických výrobků, klade Výbor zvláštní důraz na Evropskou chartu pro udržitelnou spotřebu a výrobu na vnitřním trhu. Takováto charta by měla obsahovat tyto prvky:

3.13.1

Vzhledem k významu tohoto tématu EHSV navrhuje uspořádat konferenci o Evropské chartě pro udržitelnou spotřebu a výrobu se zapojením Evropského parlamentu a Evropské komise.