–

za M. Shiriho W. Wehem a S. Hargem, Rechtsanwälte,

–

za rakouskou vládu G. Hessem, jako zmocněncem,

–

za českou vládu M. Smolkem a J. Vláčilem, jako zmocněnci,

–

za vládu Spojeného království C. Crane a S. Brandonem, jako zmocněnci, ve spolupráci s D. Blundellem a M. Gray, barristers,

–

za švýcarskou vládu E. Bichet, jako zmocněnkyní,

–

za Evropskou komisi G. Wilsem a M. Condou-Durande, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 27 odst. 1 a čl. 29 odst. 1 a 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (Úř. věst. 2013, L 180, s. 31, dále jen „nařízení Dublin III“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci posouzení žaloby íránského státního příslušníka Majida Shiriho, také známého jako Madzhdi Shiri, proti rozhodnutí Bundesamt für Fremdenwesen und Asyl (spolkový úřad pro cizinecké a azylové právo, Rakousko) (dále jen „úřad“), kterým byla jeho žádost o mezinárodní ochranu odmítnuta jako nepřípustná a bylo rozhodnuto o jeho vyhoštění s tím, že jeho navrácení do Bulharska je legální.

3

Kapitola III nařízení Komise (ES) č. 1560/2003 ze dne 2. září 2003, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 343/2003, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států (Úř. věst. L 222, s. 3; Zvl. vyd. 19/06, s. 2000), ve znění prováděcího nařízení Komise (EU) č. 118/2014 ze dne 30. ledna 2014 (Úř. věst. 2014, L 39, s. 1), vymezuje pravidla pro přemístění dotčené osoby do příslušného členského státu ve smyslu nařízení Dublin III.

4

Článek 8 odst. 1 tohoto nařízení uvádí:

„Povinností příslušného členského státu je umožnit, aby přemístění žadatele o azyl proběhlo co nejrychleji, a zajistit, aby mu nebyly při vstupu kladeny žádné překážky. Uvedený členský stát v případě potřeby určí místo na svém území, na které bude žadatel o azyl přemístěn nebo odevzdán příslušným orgánům s přihlédnutím k zeměpisným překážkám a způsobu dopravy, který má členský stát provádějící přemístění k dispozici. [...]“

5

V bodech 4, 5 a 19 odůvodnění nařízení Dublin III se uvádí:

[...]

6

Článek 3 odst. 1 tohoto nařízení uvádí:

„Členské státy posuzují jakoukoli žádost o mezinárodní ochranu učiněnou státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti na území kteréhokoli z nich, včetně na hranicích nebo v tranzitním prostoru. Žádost posuzuje jediný členský stát, který je příslušný podle kritérií stanovených v kapitole III.“

7

Článek 17 odst. 1 první pododstavec uvedeného nařízení stanoví:

„Odchylně od čl. 3 odst. 1 se může každý členský stát rozhodnout posoudit žádost o mezinárodní ochranu, kterou podal státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, i když podle kritérií stanovených tímto nařízením není příslušný.“

8

Články 22 a 25 téhož nařízení stanoví pravidla pro odpovídání na žádosti o převzetí či přijetí osoby zpět.

9

Článek 27 odst. 1 a 3 nařízení Dublin III zní následovně:

„1.   Žadatel [...] má právo na podání účinného opravného prostředku k soudu co do skutkové i právní stránky ve formě odvolání proti rozhodnutí o přemístění nebo jeho přezkumu.

[...]

3.   Pro účely odvolání proti rozhodnutí o přemístění nebo přezkumu tohoto rozhodnutí, členské státy ve svých vnitrostátních právních předpisech stanoví:

10

Článek 29 odst. 1 a 2 tohoto nařízení stanoví:

„1.   Přemístění žadatele nebo jiné osoby uvedené v čl. 18 odst. 1 písm. c) nebo d) z dožadujícího členského státu do příslušného členského státu se provádí po konzultaci dotyčných členských států v souladu s vnitrostátním právem dožadujícího členského státu, jakmile je to z praktického hlediska možné, avšak nejpozději šest měsíců od přijetí žádosti jiným členským státem o převzetí dotyčné osoby nebo o její přijetí zpět nebo od vydání konečného rozhodnutí o opravném prostředku nebo o přezkumu, pokud má podle čl. 27 odst. 3 odkladný účinek.

[...]

2.   Pokud k přemístění nedojde během šestiměsíční lhůty, příslušnému členskému [státu] zanikne jeho povinnost převzít nebo přijmout dotyčnou osobu zpět a příslušným státem se stává dožadující členský stát. Tato lhůta může být prodloužena nejvýše na jeden rok, pokud přemístění nemohlo být uskutečněno z důvodu uvěznění dotyčné osoby, nebo až na 18 měsíců, pokud je dotyčná osoba na útěku.“

11

Majid Shiri vstoupil na území členských států přes Bulharsko, členský stát, v němž dne 19. února 2015 podal žádost o udělení mezinárodní ochrany.

12

Dne 7. března 2015 pak podal žádost o mezinárodní ochranu v Rakousku. Úřad požádal dne 9. března 2015 bulharské orgány, aby si M. Shiriho převzaly zpět.

13

Bulharské orgány tuto žádost o přijetí zpět akceptovaly dne 23. března 2015.

14

Dne 2. července 2015 úřad konstatoval, že žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou M. Shiri podal, je nepřípustná, a nařídil jeho vyhoštění s tím, že jeho navrácení do Bulharska je legální.

15

Majid Shiri toto rozhodnutí napadl před Bundesverwaltungsgericht (spolkový správní soud, Rakousko) a požádal zároveň o to, aby měla jeho žaloba odkladný účinek. Tento soud se k posledně uvedenému návrhu nevyslovil a dne 20. července 2015 uvedené rozhodnutí zrušil z důvodu, že vzhledem ke zdravotnímu stavu M. Shiriho měl úřad posoudit, zda je nutné využít možnosti stanovené v čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III.

16

V návaznosti na toto zrušení úřad dne 3. září 2015 znovu rozhodl, že je žádost M. Shiriho o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná a nařídil jeho vyhoštění s tím, že navrácení do Bulharska je legální.

17

Majid Shiri toto rozhodnutí napadl před Bundesverwaltungsgericht (spolkový správní soud) dne 17. září 2015 a požádal zároveň o to, aby měla jeho žaloba odkladný účinek. V doplňujícím vyjádření ze dne 23. září 2015 M. Shiri tvrdil, že příslušnost k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu byla přenesena na Rakouskou republiku, neboť k témuž datu uplynula šestiměsíční lhůta pro přemístění osoby stanovená v čl. 29 odst. 1 a 2 nařízení Dublin III.

18

Bundesverwaltungsgericht (spolkový správní soud) uvedenou žalobu zamítl dne 30. září 2015, aniž se vyslovil k návrhu na její odkladný účinek. Pokud jde o argument M. Shiriho uvedený v doplnění k žalobě ze dne 23. září 2015, v němž poukazoval na to, že uplynula šestiměsíční lhůta ve smyslu čl. 29 odst. 1 a 2 nařízení Dublin III, Bundesverwaltungsgericht (spolkový správní soud) rozhodl, že po zrušení rozhodnutí úřadu ze dne 2. července 2015 a po té, co mu byla tato věc vrácena zpět k novému rozhodnutí, začala běžet nová šestiměsíční lhůta od okamžiku, kdy mohlo k přemístění M. Shiriho opět dojít, a sice od sedmého dne následujícího po doručení jeho žaloby, tj. dne 24. září 2015. Bundesverwaltungsgericht (spolkový správní soud) konstatoval, že k posouzení žádosti M. Shiriho o udělení mezinárodní ochrany je stále příslušná Bulharská republika, a nikoli Rakouská republika.

19

Majid Shiri nato podal u předkládajícího soudu proti tomuto rozsudku opravný prostředek „Revision“.

20

Tento soud zastává názor, že před tím, než se vysloví k případnému uplynutí lhůty pro přemístění M. Shiriho, musí ověřit, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany může poukazovat na případné přenesení příslušnosti k posouzení jeho žádosti z důvodu, že tato lhůta uplynula, a zda tato skutečnost sama o sobě stačí k takovému přenesení příslušnosti.

21

Za těchto podmínek se Verwaltungsgerichtshof (Správní soud, Rakousko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

V případě kladné odpovědi na první otázku:

22

Po přečtení stanoviska generální advokátky na jednání dne 20. července 2017 M. Shiri požádal prostřednictvím dopisu došlého kanceláři Soudního dvora dne 6. září 2017 o znovuotevření ústní části řízení. Na podporu této žádosti M. Shiri uvádí, že se stanovisko zabývalo právní otázkou počítání lhůty podle čl. 29 odst. 1 nařízení Dublin III, kterou předkládající soud Soudnímu dvoru nepředložil, a k níž se proto nemohl vyjádřit.

23

Článek 83 jednacího řádu Soudního dvora v tomto ohledu tomuto orgánu umožňuje, aby kdykoli po vyslechnutí generálního advokáta nařídil znovuotevření ústní části řízení, zejména má-li být věc rozhodnuta na základě právního argumentu, který nebyl mezi účastníky řízení projednán.

24

V tomto případě je však třeba konstatovat, že Soudní dvůr nepovažuje za důvodné vyjadřovat se k otázce počítání lhůty podle čl. 29 odst. 1 nařízení III, na kterou M. Shiri poukazuje. Soudní dvůr má dále po vyslechnutí generální advokátky za to, že má všechny poznatky nezbytné pro vydání rozhodnutí a že tyto byly před ním projednány.

25

Není tedy důvodné nařizovat znovuotevření ústní části řízení.

26

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu, kterou je třeba se zabývat na prvním místě, je, zda musí být čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III vykládán v tom smyslu, že v případě, že přemístění neproběhlo v šestiměsíční lhůtě stanovené v čl. 29 odst. 1 a 2 tohoto nařízení, dochází k přenesení příslušnosti na dožadující členský stát, aniž příslušný členský stát nejprve odmítl přijmout či převzít dotčenou osobu zpět.

27

Podle čl. 29 odst. 1 prvního pododstavce nařízení Dublin III se přemístění žadatele provádí, jakmile je to z praktického hlediska možné, avšak nejpozději šest měsíců od přijetí žádosti jiným členským státem o převzetí dotyčné osoby nebo o její přijetí zpět nebo od vydání konečného rozhodnutí o opravném prostředku nebo o přezkumu, pokud má odkladný účinek.

28

V tomto ohledu z čl. 27 odst. 3 písm. c) tohoto nařízení vyplývá, že v případě, že podle vnitrostátního práva může dotyčná osoba požádat o odložení výkonu rozhodnutí o přemístění, dokud nebude rozhodnuto o jejím odvolání nebo o přezkumu, soud, kterému byla tato žádost předložena, o ní musí rozhodnout v přiměřené lhůtě a rozhodnutí odůvodnit v případě, že ji odmítne.

29

Článek 29 odst. 2 uvedeného nařízení upřesňuje, že pokud k přemístění nedojde během šestiměsíční lhůty, příslušnému členskému státu zanikne povinnost převzít nebo přijmout dotyčnou osobu zpět a příslušným státem se stává dožadující členský stát.

30

Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že k přenesení příslušnosti na dožadující členský stát dochází bez jakékoliv reakce ze strany příslušného členského státu (obdobně viz rozsudek ze dne 26. července 2017, Mengesteab, C‑670/16, EU:C:2017:587, bod 61).

31

Tento výklad je dále koherentní s cílem spočívajícím v urychleném vyřízení žádostí o mezinárodní ochranu, který je uveden v bodě 5 odůvodnění nařízení Dublin III, jelikož v případě průtahů v přijímacím řízení či řízení o převzetí zaručuje, že k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu dojde v členském státě, v němž se nachází žadatel o mezinárodní ochranu, aby toto posouzení nebylo dále odkládáno (obdobně viz rozsudek ze dne 26. července 2017, Mengesteab, C‑670/16, EU:C:2017:587, bod 54).

32

Uvedený výklad se odráží i v úpravě přemisťování obsažené v kapitole III nařízení č. 1560/2003.

33

Zatímco článek 8 tohoto nařízení zavazuje příslušný členský stát k tomu, aby umožnil přemístění žadatele v co nejkratší lhůtě, žádné jiné ustanovení uvedeného nařízení nedává tomuto členskému státu možnost, aby po výslovném či implicitním přijetí žádosti o přijetí či převzetí osoby zpět na základě článků 22 či 25 nařízení Dublin III znovu projevil vůli přijmout či převzít dotyčnou osobu zpět.

34

Vzhledem k výše uvedenému je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III musí být vykládán v tom smyslu, že v případě, že přemístění neproběhlo v šestiměsíční lhůtě stanovené v čl. 29 odst. 1 a 2 tohoto nařízení, dochází k přenesení příslušnosti na dožadující členský stát, aniž je nezbytné, aby příslušný členský stát nejprve odmítl přijmout či převzít dotčenou osobu zpět.

35

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III vzhledem k bodu 19 odůvodnění tohoto nařízení vykládán v tom smyslu, že žadatel o udělení mezinárodní ochrany může v rámci žaloby proti rozhodnutí o jeho přemístění namítat, že uplynula šestiměsíční lhůta ve smyslu čl. 29 odst. 1 a 2 uvedeného nařízení.

36

V článku 27 odst. 1 nařízení Dublin III se stanoví, že žadatel o mezinárodní ochranu má právo na podání účinného opravného prostředku k soudu co do skutkové i právní stránky ve formě odvolání proti rozhodnutí o přemístění nebo jeho přezkumu.

37

Rozsah opravného prostředku, který může podat žadatel o mezinárodní ochranu proti rozhodnutí o jeho přemístění, je upřesněn v bodě 19 odůvodnění tohoto nařízení, v němž se uvádí, že pro zajištění souladu s mezinárodním právem by měl účinný opravný prostředek proti takovému rozhodnutí zahrnovat jak přezkum toho, jak je uplatňováno toto nařízení, tak přezkum situace po právní i skutkové stránce v členském státě, do kterého je žadatel přemisťován (rozsudek ze dne 26. července 2017, Mengesteab, C‑670/16, EU:C:2017:587, bod 43).

38

Z judikatury Soudního dvora dále vyplývá, že vzhledem k obecnému vývoji, který zaznamenal systém pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané v některém z členských států v důsledku přijetí nařízení Dublin III, jakož i cílům uvedeným v tomto nařízení musí být čl. 27 odst. 1 uvedeného nařízení vykládán v tom smyslu, že v rámci opravného prostředku podle tohoto ustanovení musí být dána možnost posoudit dodržování procesních záruk stanovených v uvedeném nařízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. července 2017, Mengesteab, C‑670/16, EU:C:2017:587, body 44 až 48 a citovaná judikatura).

39

Postupy, v jejichž rámci jsou osoby přijímány či přebírány zpět podle nařízení Dublin III, musí konkrétně respektovat celou řadu závazných lhůt, včetně šestiměsíční lhůty stanovené v čl. 29 odst. 1 a 2 tohoto nařízení. Tato ustanovení upravují tyto postupy a zároveň stejně jako kritéria stanovená v kapitole III uvedeného nařízení slouží k tomu, aby byl určen příslušný členský stát. Jak totiž vyplývá z bodů 30 až 34 tohoto rozsudku, uplyne-li tato lhůta, aniž je žadatel přemístěn z dožadujícího členského státu do příslušného členského státu, příslušným se místo tohoto druhého členského státu stává prvně uvedený členský stát (obdobně viz rozsudek ze dne 26. července 2017, Mengesteab, C‑670/16, EU:C:2017:587, body 50 až 53).

40

Za těchto podmínek musí mít soud, kterému byl předložen opravný prostředek proti rozhodnutí o přemístění, možnost zabývat se tvrzeními žadatele o udělení mezinárodní ochrany, který namítá, že toto rozhodnutí bylo přijato v rozporu s ustanoveními čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III, jelikož dožadující členský stát se stal příslušným již k datu přijetí uvedeného rozhodnutí z důvodu, že již uplynula šestiměsíční lhůta pro přemístění osoby stanovená v čl. 29 odst. 1 a 2 tohoto nařízení (obdobně viz rozsudek ze dne 26. července 2017, Mengesteab, C‑670/16, EU:C:2017:587, bod 55).

41

Přitom je třeba uvést, že na rozdíl od lhůt pro podání žádosti o převzetí dotčených ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 26. července 2017, Mengesteab (C‑670/16, EU:C:2017:587), platí lhůty podle článku 29 nařízení Dublin III nejen pro přijímání, ale i pro výkon rozhodnutí o přemístění.

42

Z toho vyplývá, že tyto lhůty mohou uplynout po přijetí rozhodnutí o přemístění. Ve věci dotčené v původním řízení dotčená osoba ostatně tvrdí, že šestiměsíční lhůta stanovená v čl. 29 odst. 1 a 2 tohoto nařízení uplynula po datu přijetí rozhodnutí o přemístění.

43

V tomto ohledu příslušné orgány dožadujícího členského státu nemohou v takové situaci přemístit dotčenou osobu do jiného členského státu a naopak mají povinnost z úřední moci přijmout nezbytná opatření, která plynou ze skutečnosti, že je dána příslušnost prvního členského státu, a směřují k tomu, aby byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podaná touto osobou neprodleně vyřízena.

44

Vzhledem k cíli uvedenému v bodě 19 odůvodnění nařízení Dublin III, který spočívá v zaručení účinné ochrany dotčených osob v souladu s článkem 47 Listiny základních práv, a k cíli zmíněnému v bodě 31 tohoto rozsudku, který spočívá v urychleném vyřizování žádostí o mezinárodní ochranu v zájmu žadatelů o takovou ochranu, jakož i v zájmu zajištění dobrého fungování systému zavedeného tímto nařízením obecně, musí mít žadatel k dispozici účinný a rychlý opravný prostředek, na jehož základě se může dovolat toho, že šestiměsíční lhůta stanovená v čl. 29 odst. 1 a 2 uvedeného nařízení uplynula po přijetí rozhodnutí o jeho přemístění.

45

V tomto ohledu právo žadatele o udělení mezinárodní ochrany poukázat na okolnosti, které nastaly po přijetí rozhodnutí o jeho přemístění v rámci opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí, které žadateli v tomto případě přiznává rakouské právo, splňuje požadavek na účinný a rychlý opravný prostředek.

46

Z výše uvedeného vyplývá, že čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III musí být vzhledem k bodu 19 odůvodnění tohoto nařízení, jakož i článku 47 Listiny základních práv, vykládán v tom smyslu, že žadatel o udělení mezinárodní ochrany musí mít k dispozici účinný a rychlý opravný prostředek, na jehož základě se může dovolat toho, že šestiměsíční lhůta stanovená v čl. 29 odst. 1 a 2 uvedeného nařízení uplynula po přijetí rozhodnutí o jeho přemístění. Právo takového žadatele poukázat na okolnosti, které nastaly po přijetí tohoto rozhodnutí v rámci opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí, které mu přiznává taková vnitrostátní právní úprava, jako je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, splňuje tento požadavek na účinný a rychlý opravný prostředek.

47

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto: