9.7.2018   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 173/16

(1)

Volný pohyb pracovníků, svoboda usazování a volný pohyb služeb jsou základní zásady vnitřního trhu, které jsou zakotveny ve Smlouvě o fungování Evropské unie (dále jen „Smlouva o fungování EU“). Uplatňování a prosazování těchto zásad Unie dále rozvíjí s cílem zaručit rovné podmínky pro podniky a dodržování práv pracovníků.

(2)

Volný pohyb služeb zahrnuje právo podniků poskytovat služby na území jiného členského státu a za tímto účelem na území tohoto členského státu dočasně vysílat vlastní pracovníky. V souladu s článkem 56 Smlouvy o fungování EU jsou zakázána omezení volného pohybu služeb uvnitř Unie pro státní příslušníky členských států, kteří jsou usazeni v jiném členském státě, než se nachází příjemce služeb.

(3)

Podle článku 3 Smlouvy o Evropské unii má Unie podporovat sociální spravedlnost a ochranu. Podle článku 9 Smlouvy o fungování EU má Unie při vymezování a provádění svých politik a činností přihlížet k požadavkům spojeným s podporou vysoké úrovně zaměstnanosti, zárukou přiměřené sociální ochrany, bojem proti sociálnímu vyloučení a vysokou úrovní všeobecného a odborného vzdělávání a ochrany lidského zdraví.

(4)

Po více než dvaceti letech od přijetí směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES (4) se ukázalo jako nezbytné posoudit, zda uvedená směrnice i nadále představuje správnou rovnováhu mezi potřebou podporovat volný pohyb služeb a zajišťovat rovné podmínky na jedné straně a potřebou chránit práva vyslaných pracovníků na straně druhé. K zajištění jednotného uplatňování pravidel a navození skutečné sociální konvergence by současně s úpravou směrnice 96/71/ES mělo být upřednostněno provádění a prosazování směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/67/EU (5).

(5)

Dostatečné množství přesných statistických údajů týkajících se oblasti vysílaných pracovníků má zásadní význam, zejména pokud jde o počty vyslaných pracovníků v konkrétních odvětvích zaměstnanosti a v jednotlivých členských státech. Členské státy a Komise by tyto údaje měly shromažďovat a sledovat.

(6)

Zásada rovného zacházení a zákaz diskriminace na základě státní příslušnosti jsou v právu Unie zakotveny již zakládajícími smlouvami. Zásada stejné odměny za stejnou práci byla zavedena sekundárním právem nejen mezi ženami a muži, ale i mezi pracovníky v pracovním poměru na dobu určitou a srovnatelnými stálými pracovníky, mezi pracovníky na částečný úvazek a pracovníky na plný úvazek a mezi pracovníky agentur práce a srovnatelnými pracovníky uživatele. Součástí těchto zásad je zákaz veškerých opatření, která přímo či nepřímo diskriminují na základě státní příslušnosti. Při uplatňování těchto zásad je třeba přihlížet k příslušné judikatuře Soudního dvora Evropské unie.

(7)

Příslušné orgány a subjekty by v souladu s vnitrostátním právem nebo zvyklostmi měly mít možnost ověřit, zda jsou pro vyslané pracovníky podmínky ubytování poskytovaného přímo či nepřímo zaměstnavatelem v souladu s vnitrostátními pravidly v členském státě, na jehož území jsou pracovníci vysláni (hostitelský členský stát), která se také vztahují na vyslané pracovníky.

(8)

Vyslaní pracovníci, kteří jsou z obvyklého místa výkonu práce v hostitelském členském státě dočasně posláni do jiného místa výkonu práce, by měli obdržet přinejmenším stejné příspěvky nebo náhrady na pokrytí cestovních výdajů a výdajů na stravu a ubytování pro pracovníky mimo domov z profesních důvodů jako ty, na něž mají nárok místní pracovníci v daném členském státě. Totéž by mělo platit v případě výdajů vzniklých vyslaným pracovníkům, kteří musí cestovat do svého obvyklého místa výkonu práce v hostitelském členském státě nebo z tohoto místa. Je třeba zabránit dvojí úhradě cestovních výdajů a výdajů na stravu a ubytování.

(9)

Vysílání je dočasné povahy. Vyslaní pracovníci se po dokončení práce, za kterou byli vysláni, obvykle vrací do členského státu, z něhož byli vysláni. S ohledem na dlouhou dobu trvání některých vyslání a při uznání vazby mezi trhem práce hostitelského členského státu a pracovníky vyslanými na tak dlouhou dobu by však v případě vyslání na dobu delší než dvanáct měsíců měly hostitelské členské státy zajistit, aby podniky vysílající pracovníky na jejich území zaručily těmto pracovníkům dodatečný soubor pracovních podmínek, které jsou povinně použitelné na pracovníky v členském státě, ve kterém je práce vykonávána. Uvedená doba by měla být prodloužena v případě, že poskytovatel služeb předloží oznámení s uvedením důvodů.

(10)

Zajištění větší ochrany pracovníků je nezbytné pro zabezpečení volného pohybu služeb na spravedlivém základě v krátkodobém i dlouhodobém horizontu, zejména zabráněním porušování práv zaručených Smlouvami. Pravidly zajišťujícími tuto ochranu pracovníků však nemůže být dotčeno právo podniků vysílajících pracovníky na území jiného členského státu dovolávat se volného pohybu služeb i v případech, kdy doba vyslání překračuje dvanáct či případně osmnáct měsíců. Veškerá ustanovení vztahující se na vyslané pracovníky v souvislosti s vysláním na dobu překračující dvanáct či případně osmnáct měsíců proto musí být slučitelná s tímto volným pohybem. Podle ustálené judikatury jsou omezení volného pohybu služeb přípustná pouze tehdy, jsou-li odůvodněna naléhavými důvody obecného zájmu a jsou-li přiměřená a nezbytná.

(11)

Překračuje-li doba vyslání dvanáct či případně osmnáct měsíců, měl by se dodatečný soubor pracovních podmínek, který má zaručit podnik vysílající pracovníky na území jiného členského státu, vztahovat rovněž na pracovníky, kteří jsou vysláni za účelem nahrazení jiných vyslaných pracovníků, kteří vykonávají stejnou činnost na stejném místě, aby bylo zajištěno, že toto nahrazení nebude využito k obcházení jinak použitelných pravidel.

(12)

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/104/ES (6) konkretizuje zásadu, že základní pracovní podmínky a podmínky zaměstnávání týkající se pracovníků agentur práce by měly být přinejmenším stejné jako podmínky, jež by se na tyto pracovníky vztahovaly, pokud by je uživatel zaměstnal na stejném pracovním místě. Uvedená zásada by se měla použít i na pracovníky agentur práce vyslané na území jiného členského státu. Podle této zásady by měl uživatel agenturu práce informovat o pracovních podmínkách a odměňování, jež se vztahují na jeho pracovníky. Za určitých podmínek se mohou členské státy odchýlit od zásad rovného zacházení a stejné odměny za stejnou práci podle čl. 5 odst. 2 a 3 směrnice 2008/104/ES. V případě takové odchylky agentura práce informace o pracovních podmínkách u uživatele nepotřebuje a požadavek na informování by se tedy neměl uplatnit.

(13)

Zkušenosti ukazují, že pracovníci, které uživateli poskytuje podnik pro dočasnou práci či podnik poskytující pracovníky, jsou někdy v rámci přeshraničního poskytování služeb posíláni na území jiného členského státu. Těmto pracovníkům je třeba zajistit ochranu. Členské státy by měly zajistit, aby uživatel informoval podnik pro dočasnou práci či podnik poskytující pracovníky o vyslaných pracovnících, kteří dočasně pracují na území jiného členského státu, než ve kterém pro podnik pro dočasnou práci či podnik poskytující pracovníky či pro uživatele obvykle pracují, s cílem umožnit zaměstnavateli náležitě uplatnit pracovní podmínky, které jsou pro vyslaného pracovníka výhodnější.

(14)

Touto směrnicí by stejně jako v případě směrnice 96/71/ES nemělo být dotčeno uplatňování nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 (7) a (ES) č. 987/2009 (8).

(15)

Z důvodu vysoce mobilního charakteru práce v mezinárodní silniční dopravě vyvstávají v souvislosti s prováděním této směrnice v uvedeném odvětví specifické právní otázky a obtíže, které je třeba řešit v rámci balíčku opatření v oblasti mobility prostřednictvím zvláštních pravidel pro silniční dopravu, jimiž se posílí i boj proti podvodům a zneužívání.

(16)

Ve skutečně integrovaném a vysoce konkurenčním prostředí vnitřního trhu jsou základem hospodářské soutěže mezi podniky faktory, jako je produktivita, efektivita a úroveň vzdělání a kvalifikace pracovní síly, jakož i kvalita jejich zboží a služeb a stupeň jejich inovace.

(17)

Pravidla pro odměňování stanovují členské státy v souladu se svým vnitrostátním právem nebo zvyklostmi. Stanovování mezd je výhradně záležitostí členských států a sociálních partnerů. Zvláštní pozornost je třeba věnovat tomu, aby nedošlo k narušení vnitrostátních systémů stanovování mezd či k omezení svobody zúčastněných stran.

(18)

Při porovnávání odměny vyplácené vyslanému pracovníkovi a odměny, která mu náleží podle vnitrostátního práva nebo zvyklostí hostitelského členského státu, by měla být brána v úvahu hrubá výše odměny. Namísto jednotlivých složek odměny, které jsou podle této směrnice považovány za povinné, by se měla porovnávat celková hrubá výše odměny. S cílem zajistit transparentnost a pomoci příslušným orgánům a subjektům při provádění inspekcí a kontrol je však nezbytné, aby složky odměny mohly být dostatečně podrobně identifikovány podle vnitrostátního práva nebo zvyklostí členského státu, z něhož byl pracovník vyslán. Pokud se zvláštní příplatky za vyslání netýkají výdajů skutečně vynaložených v důsledku vyslání, například cestovních výdajů a výdajů na stravu a ubytování, měly by být považovány za součást odměny a měly by být zohledněny pro účely porovnání celkové hrubé výše odměny.

(19)

Zvláštní příplatky za vyslání často slouží více účelům. Pokud je jejich účelem náhrada výdajů vynaložených v důsledku vyslání, například cestovních výdajů a výdajů na stravu a ubytování, neměly by být považovány za součást odměny. Je na členských státech, aby v souladu se svým vnitrostátním právem nebo zvyklostmi stanovily pravidla pro náhradu těchto výdajů. Zaměstnavatel by měl tyto výdaje vyslaným pracovníkům nahradit v souladu s vnitrostátním právem nebo zvyklostmi použitelnými pro daný pracovní poměr.

(20)

S ohledem na význam zvláštních příplatků za vyslání je třeba zabránit nejistotě ohledně toho, které složky těchto příplatků jsou určeny k náhradě výdajů vynaložených v důsledku vyslání. Měl by se mít za to, že celý příplatek je vyplácen jako náhrada výdajů, ledaže pracovní podmínky vyplývající z právních či správních předpisů, kolektivních smluv, rozhodčích nálezů nebo smluvních ujednání, které se vztahují na daný pracovní poměr, vymezují, které složky příplatku jsou určeny k náhradě výdajů vynaložených v důsledku vyslání a které jsou součástí odměny.

(21)

Složky odměny a další pracovní podmínky podle vnitrostátního práva nebo kolektivních smluv ve smyslu této směrnice by měly být jasné a srozumitelné všem podnikům a vyslaným pracovníkům. Jelikož má transparentnost informací a přístup k nim zásadní význam pro právní jistotu a vymahatelnost práva, je s ohledem na článek 5 směrnice 2014/67/EU opodstatněné rozšířit povinnost členských států zveřejňovat na jediných oficiálních celostátních internetových stránkách informace o pracovních podmínkách o složky odměny, které jsou považovány za povinné, jakož i o dodatečný soubor pracovních podmínek vztahující se na vyslání přesahující dvanáct či případně osmnáct měsíců podle této směrnice. Každý členský stát by měl zajistit, aby informace uváděné na těchto oficiálních celostátních internetových stránkách byly přesné a pravidelně aktualizované. Jakékoli sankce uložené podniku za nedodržení pracovních podmínek, které mají být vyslaným pracovníkům zajištěny, by měly být přiměřené a při jejich vyměření by se mělo přihlédnout zejména k tomu, zda byly na jediných oficiálních celostátních internetových stránkách poskytnuty informace týkající se pracovních podmínek v souladu s článkem 5 směrnice 2014/67/EU, přičemž je respektována autonomie sociálních partnerů.

(22)

Směrnice 2014/67/EU stanoví řadu ustanovení, jejichž cílem je zajistit, aby pravidla o vysílání pracovníků byla prosazována a aby je všechny podniky dodržovaly. Článek 4 uvedené směrnice stanoví skutečnosti, které lze vzít v úvahu při celkovém posuzování konkrétní situace za účelem identifikace situací skutečného vyslání pracovníka a předcházení zneužívání a obcházení pravidel.

(23)

Zaměstnavatelé by měli před začátkem vyslání přijmout vhodná opatření k tomu, aby pracovníkům poskytli v souvislosti s jejich vysláním základní informace o pracovních podmínkách v souladu se směrnicí 91/533/EHS (9).

(24)

Tato směrnice vytváří vyvážený rámec, pokud jde o volný pohyb služeb a ochranu vyslaných pracovníků, jenž je nediskriminační, transparentní a přiměřený, a současně respektuje rozmanitost vnitrostátních pracovněprávních vztahů. Tato směrnice nebrání uplatnění pracovních podmínek, které jsou pro vyslané pracovníky výhodnější.

(25)

S cílem bránit zneužívání v subdodavatelských situacích a v zájmu ochrany práv vyslaných pracovníků by členské státy měly přijmout vhodná opatření v souladu s článkem 12 směrnice 2014/67/EU k zajištění subdodavatelské odpovědnosti.

(26)

Za účelem zajištění správného uplatňování směrnice 96/71/ES by měla být posílena koordinace mezi příslušnými orgány nebo subjekty členských států a spolupráce na unijní úrovni v oblasti boje proti podvodům souvisejícím s vysíláním pracovníků.

(27)

V rámci boje proti podvodům v souvislosti s vysíláním pracovníků by se evropská platforma pro posílení spolupráce při řešení problematiky nehlášené práce (dále jen „platforma“), zřízená rozhodnutím Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/344 (10), měla v souladu se svým mandátem podílet na sledování a posuzování případů podvodu, zlepšovat provádění a efektivnost správní spolupráce mezi členskými státy, vypracovat mechanismy včasného varování a poskytovat pomoc a podporu v procesu posílené správní spolupráce a výměny informací mezi příslušnými orgány nebo subjekty. Platforma by při tom měla úzce spolupracovat s Výborem odborníků pro vysílání pracovníků, zřízeným rozhodnutím Komise 2009/17/ES (11).

(28)

Nadnárodní povaha určitých případů podvodu nebo zneužívání souvisejících s vysíláním odůvodňuje přijetí zvláštních opatření určených k posílení nadnárodního rozměru kontrol, šetření a výměny informací mezi příslušnými orgány či subjekty dotčených členských států. Za tímto účelem by v rámci správní spolupráce podle směrnic 96/71/ES a 2014/67/EU, zejména čl. 7 odst. 4 směrnice 2014/67/EU, měly mít příslušné orgány či subjekty k dispozici nezbytné prostředky umožňující upozorňovat na takové případy a vyměňovat si informace s cílem předcházet podvodům a zneužívání a bojovat proti nim.

(29)

Členské státy se v souladu se společným politickým prohlášením členských států a Komise ze dne 28. září 2011 o informativních dokumentech (12) zavázaly, že v odůvodněných případech doplní oznámení o opatřeních přijatých za účelem provedení směrnice ve vnitrostátním právu o jeden či více dokumentů s informacemi o vztahu mezi jednotlivými složkami směrnice a příslušnými částmi vnitrostátních nástrojů přijatých za účelem provedení směrnice ve vnitrostátním právu. V případě této směrnice považuje normotvůrce předložení těchto dokumentů za odůvodněné.

(30)

Směrnice 96/71/ES by proto měla být odpovídajícím způsobem změněna,

1)

Článek 1 se mění takto:

2)

Článek 3 se mění takto:

3)

V čl. 4 odst. 2 se první pododstavec nahrazuje tímto:

„2.   Členské státy upraví spolupráci mezi příslušnými orgány nebo subjekty, včetně veřejných orgánů, které jsou v souladu s vnitrostátním právem příslušné pro dohled nad pracovními podmínkami uvedenými v článku 3, a to i na úrovni Unie. Tato spolupráce zejména spočívá v odpovědích na odůvodněné žádosti těchto orgánů nebo subjektů o informace o nadnárodním poskytování pracovníků a v řešení zjevného zneužívání nebo možných případů činností v rozporu s právními předpisy, jako jsou nadnárodní případy nehlášené práce a falešné samostatné výdělečné činnosti spojené s vysíláním pracovníků. Pokud příslušný orgán nebo subjekt v členském státě, z něhož je pracovník vyslán, nemá informace požadované příslušným orgánem nebo subjektem členského státu, na jehož území je pracovník vyslán, pokusí se získat tyto informace od jiných orgánů nebo subjektů v uvedeném členském státě. Pokud jsou tyto informace poskytovány členskému státu, na jehož území je pracovník vyslán, soustavně se zpožděním, je nutno o této skutečnosti informovat Komisi, která přijme vhodná opatření.“

4)

Článek 5 se nahrazuje tímto:

„Článek 5

Sledování, kontrola a prosazování

Členský stát, na jehož území je pracovník vyslán, a členský stát, z něhož je pracovník vyslán, jsou odpovědné za sledování, kontrolu a prosazování povinností stanovených touto směrnicí a směrnicí 2014/67/EU a přijmou vhodná opatření pro případ nedodržování této směrnice.

Členské státy stanoví sankce za porušení vnitrostátních ustanovení podle této směrnice a přijmou veškerá opatření nezbytná k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

Členské státy zejména zajistí, aby pracovníkům nebo zástupcům pracovníků byly dostupné vhodné postupy pro prosazování povinností podle této směrnice.

Pokud se na základě celkového posouzení provedeného podle článku 4 směrnice 2014/67/EU členským státem zjistí, že podnik nekalým nebo podvodným způsobem vytváří dojem, že situace pracovníka spadá do oblasti působnosti této směrnice, uvedený členský stát zajistí, aby se na pracovníka vztahovalo příslušné právo a zvyklosti.

Členské státy zajistí, že tento článek nepovede k situacím, kdy by se na dotčeného pracovníka vztahovaly méně výhodné podmínky, než jsou podmínky vztahující se na vyslané pracovníky.“

5)

Návětí přílohy se nahrazuje tímto:

„Činnosti uvedené v čl. 3 odst. 2 zahrnují veškeré stavební práce týkající se výstavby, oprav, údržby, přestavby nebo stržení budov, a zejména tyto práce:“.

a)

v případě subdodávek;

b)

s ohledem na čl. 3 odst. 3 této směrnice, s přihlédnutím k vývoji týkajícímu se legislativního aktu, kterým se mění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/22/ES (13), pokud jde o požadavky na prosazování, a kterým se stanoví zvláštní pravidla ve vztahu ke směrnicím 96/71/ES a 2014/67/EU pro vysílání řidičů v odvětví silniční dopravy.