1)

Musí být čl. 3 odst. 1 a článek 4 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (1) vykládány v tom smyslu, že ve spotřebitelských smlouvách brání smluvnímu ujednání o zproštění povinnosti zaslat výzvu k plnění, i když je ve smlouvě výslovně a jednoznačně stanovena?

2)

Musí být rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 26. ledna 2017, Banco Primus (C-421/14), vykládán v tom smyslu, že prodlení delší než třicet dnů se splacením jediné splátky jistiny, úroků nebo příslušenství může představovat nesplnění závazku, které má s ohledem na dobu trvání a výši úvěru a na celkovou rovnováhu smluvních vztahů dostatečně závažnou povahu?

3)

Musí být čl. 3 odst. 1 a článek 4 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 vykládány v tom smyslu, že brání ujednání, které stanoví možnost prohlásit celý dluh za splatný v případě prodlení delšího než třicet dnů, pokud vnitrostátní právo, jež ukládá povinnost zaslat před zesplatněním celého dluhu výzvu k plnění, připouští, aby se strany od tohoto ustanovení odchýlily, přičemž vyžaduje dodržení přiměřené výpovědní doby?

4)

Jsou čtyři kritéria stanovená Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 26. ledna 2017, Banco Primus (C-421/14), k tomu, aby vnitrostátní soud mohl posoudit případnou zneužívající povahu ujednání o zesplatnění celého dluhu z důvodu nesplnění závazků dlužníka po omezenou dobu, kumulativní nebo alternativní?

5)

Jsou-li tato kritéria kumulativní, lze nicméně vyloučit zneužívající povahu ujednání s ohledem na relativní význam toho či onoho kritéria?