Článek 2 Smlouvy o fungování Evropské unie – druhy a oblasti pravomocí EU
Evropská unie (EU) má pouze pravomoci (kompetence), které jsou jí svěřeny Smlouvami (zásada svěření pravomocí). Podle této zásady může EU jednat pouze v mezích pravomocí, které jí byly svěřeny členskými státy EU ve Smlouvách za účelem dosažení cílů v nich stanovených. Pravomoci, které nebyly ve Smlouvách svěřeny EU, zůstávají členským státům.
Lisabonská smlouva objasňuje rozdělení pravomocí mezi EU a jejími členskými státy. Tyto pravomoci se dělí na tři hlavní kategorie:
Tři hlavní typy pravomocí
EU má za určitých podmínek výlučnou pravomoc uzavírat mezinárodní dohody.
Zvláštní pravomoci
EU může přijmout opatření, která mají zajistit, že členské státy budou koordinovat svou hospodářskou, sociální a zaměstnaneckou politiku na úrovni EU.
Společná zahraniční a bezpečnostní politika EU je charakterizována institucionálními zvláštnostmi, jako je omezená účast Evropské komise a Evropského parlamentu v rozhodovacím procesu a vyloučení jakékoli činnosti v oblasti legislativy. Tuto politiku určuje a provádí Evropská rada (kterou tvoří hlavy států a vlád členských států) a Rada Evropské unie (skládající se ze zástupců každého členského státu na úrovni ministrů). Předseda Evropské rady a vysoký představitel Unie pro zahraniční a bezpečnostní politiku zastupují EU v otázkách společné zahraniční a bezpečnostní politiky.
Uplatňování pravomocí
Uplatňování pravomocí EU podléhá dvěma základním zásadám stanoveným v článku 5 Smlouvy o Evropské unii:
Konsolidované znění Smlouvy o fungování Evropské unie – Část první – Zásady – Hlava I – Druhy a oblasti pravomocí Unie – Článek 2 (Úř. věst. C 202, 7.6.2016, s. 50).
Poslední aktualizace 24.02.2022