5.3.2005   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 56/1

5.3.2005   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 56/2

1.

Účelem tohoto sdělení je obecně popsat podstatu systému postupování případů uvedený v čl. 4 odst. 4 a 5, článku 9 a článku 22 nařízení Rady (ES) č. 139/2004 ze dne 20. ledna 2004 o kontrole spojování podniků („Nařízení ES o spojování“) (1), dále jen „nařízení o spojování“, včetně posledních změn v systému, uspořádat právní kritéria, jež musí být splněna, aby bylo možné postoupit případ, a stanovit faktory, jež lze uvážit při rozhodování o postoupení. Sdělení také poskytuje praktické informace (vodítko) s ohledem na fungování systému postupování, zejména mechanismu postupování případů před jejich oznámením popsaného v čl. 4 odst. 4 a 5 nařízení o spojování. Informace uvedené v tomto sdělení se obdobně použijí na pravidla postupování případů obsažená v Dohodě EHP (2).

2.

Pravomoc EU v oblasti kontroly spojování podniků je stanovena s ohledem na uplatnění postupovacích kritérií obsažených ve čl. 1 odst. 2 a čl. 1 odst. 3 nařízení o spojování. V oblasti spojování podniků nemají členské státy a Komise sdílenou pravomoc. Nařízení o spojování naopak stanoví jasné rozdělení pravomocí. Spojení podniků „s významem pro celé Společenství“, tj. podniky nad hranicemi obratu uvedenými v článku 1 nařízení o spojování, podléhají výlučné pravomoci Komise; na taková spojení podniků nesmí členské státy používat vnitrostátní právní předpisy pro hospodářskou soutěž na základě článku 21 nařízení o spojování. Spojení podniků pod prahovými hodnotami zůstávají v pravomoci členských států; podle nařízení o spojování nemá Komise žádnou pravomoc při jejich řízení a kontrole.

3.

Určení pravomoci výlučně s odkazem na pevná kritéria týkající se obratu zajišťuje právní jistotu pro spojující se společnosti. Zatímco finanční kritéria obecně slouží jako efektivní zástupci pro skupinu transakcí, pro něž je Komise vhodnější orgán, nařízení (EHS) č. 4064/89 doplnilo toto schéma „jasné hranice“ pravomoci o možnost, aby Komise postoupila případy členským státům a naopak, a to na žádost a za předpokladu splnění určitých kritérií.

4.

Když bylo nařízení (EHS) č. 4064/89 poprvé zavedeno, Rada a Komise předpokládaly, že k postupování případů se uchýlí pouze za „výjimečných okolností“ a v situaci, kdy „zájmy s ohledem na hospodářskou soutěž dotyčného členského státu nelze dostatečně ochránit žádným jiným způsobem“ (3). Od přijetí nařízení (EHS) č. 4064/89 však došlo k značnému vývoji. Za prvé, předpisy o kontrole spojování podniků byly přijaty téměř ve všech členských státech. Za druhé, Komise uplatnila svoji pravomoc a postoupila řadu případů členským státům podle článku 9, pokud se domnívala, že dotyčný členský stát má lepší možnost provést šetření než Komise (4). Podobně se v řadě případů (5) rozhodlo několik členských států společně postoupit případ podle článku 22, pokud se domnívaly, že Komise je orgánem s lepší možností provést šetření (6). Za třetí, zvýšil se počet transakcí nedosahujících prahových hodnot v článku 1 nařízení o spojování, jež musely být předloženy příslušným orgánům v několika členských státech; trend, jenž bude pravděpodobně pokračovat společně s rostoucím počtem členských států Společenství. Mnoho z těchto transakcí narušuje hospodářskou soutěž za hranicemi jednotlivých členských států (7).

5.

Účelem změn provedených v systému postupování případů podle nařízení o spojování je usnadnit přerozdělování případů mezi Komisí a členskými státy v souladu se zásadou subsidiarity tak, aby se případem v zásadě zabýval orgán či orgány příhodnější k provedení určitého šetření spojení. Zároveň je účelem změn zachovat základní funkce systému kontroly spojování podniků zavedeného v roce 1989, zejména zajištění „jednorázového odbavení“ pro kontrolu hospodářské soutěže spojených podniků s dopadem mimo území státu a alternativy pro vícenásobné oznámení případu při kontrole spojování podniků v rámci Společenství (8). Takové vícenásobné podání často způsobuje značné náklady pro orgány pro hospodářskou soutěž i obchodní společnosti.

6.

Systém přerozdělování případů nyní zajišťuje, že k postoupení případu může být dán podnět ještě před podáním oznámení u orgánu jakéhokoli členského státu, a tím umožňuje spojujícím se společnostem, aby co nejdříve zjistily, do čí pravomoci bude nakonec spadat kontrola nad jejich transakcí. Takové postoupení před oznámením případu má výhodu snížení dodatečných nákladů, zejména co se týká časového zpoždění souvisejícího s postoupením případu až po jeho podání.

7.

Změny provedené v systému postupování případů v rámci nařízení (ES) č. 139/2004 byly motivovány snahou, aby fungoval jako právní mechanismus, který je flexibilní (9), ale zároveň zajišťuje účinnou ochranu hospodářské soutěže a co nejvíce omezuje rozsah tzv. forum shopping (výběr pravomoci s příznivější právní úpravou). Zejména s ohledem na důležitost právní jistoty je však nutné zdůraznit, že postupování případů zůstává odchýlením se od obecných pravidel určujících pravomoc na základě objektivně stanovitelných prahových hodnot obratu. Komise a členské státy si navíc ponechávají značnou volnost při rozhodování, zda postoupit případ spadající do jejich „původní pravomoci“ nebo zda souhlasit s tím, že se budou zabývat případy, jež nespadají do jejich „původní pravomoci“ podle čl. 4 odst. 4 a 5, čl. 9 odst. 2 písm. a) a článku 22 (10). V tomto ohledu si toto sdělení pouze klade za cíl poskytnout obecné vodítko, co se týká vhodnosti určitých případů nebo kategorií případů k postoupení.

8.

Systém kontroly spojování podniků stanovený nařízením o spojování, včetně mechanismu k přerozdělování případů mezi Komisí a členskými státy obsaženého v uvedeném nařízení, je v souladu se zásadou subsidiarity vymezené ve Smlouvě o ES (11). Rozhodnutí přijatá s ohledem na postupování případů by podle toho měla náležitě uvážit veškeré aspekty uplatnění zásady subsidiarity v tomto kontextu, zejména to, který orgán je vhodnější pro provádění šetření, výhody spočívající v systému „jednorázového odbavení“ a důležitost právní jistoty s ohledem na pravomoc (12). Tyto faktory jsou vzájemně propojeny a příslušná váha kladená na každý z nich bude záviset na zvláštních okolnostech daného případu. Při zvažování, zda uplatnit svou pravomoc a postoupit nebo souhlasit s postoupením případu, by Komise a členské státy měly především mít na mysli potřebu zajištění účinné ochrany hospodářské soutěže na všech trzích dotčených transakcí (13).

9.

V zásadě by měla být pravomoc přidělena jinému orgánu pro hospodářskou soutěž pouze za okolností, kdy tento jiný orgán je vhodnější k tomu, aby se zabýval spojením podniků, vzhledem ke zvláštním okolnostem případu a s ohledem na dostupné prostředky a odborné znalosti daného orgánu. Zvláštní pozornost by měla být věnována pravděpodobnému místu jakéhokoli dopadu na hospodářskou soutěž způsobeného spojením podniků. Také lze zohlednit důvody zamýšleného postoupení případu kvůli administrativní náročnosti (14).

10.

Případ postoupení pravomoci je pravděpodobně závažnější, pokud se jeví, že určitá transakce může mít významný dopad na hospodářskou soutěž, a tak zasluhuje pečlivou kontrolu.

11.

Při rozhodování o postoupení případu by se také měl vzít ohled na výhody spočívající v systému „jednorázového odbavení“, který je jádrem nařízení o spojování (15). Stanovení jednorázového odbavení je výhodné pro orgány pro hospodářskou soutěž i obchodní společnosti. Projednání spojení jediným orgánem pro hospodářskou soutěž jednak zvyšuje správní účinnost a také nedochází k opakování či rozdělení při výkonu rozhodnutí, ani k případnému nesladěnému jednání (co se týká šetření, hodnocení a případných opatření) více orgánů. Také má obvykle výhody pro obchodní společnosti, zejména spojující se podniky, protože snižuje náklady a překážky vyplývající z povinnosti předložit případ více orgánům a také odstraňuje riziko rozporných rozhodnutí z důvodu souběžného hodnocení jedné transakce řadou orgánů pro hospodářskou soutěž v rámci různých právních řádů.

12.

Proto by se v rámci postoupení mělo pokud možno zabránit dělení případů (16), jestliže se nezdá, že více orgánů bude mít lepší možnost zajistit účinnou ochranu hospodářské soutěže na všech trzích dotčených transakcí. Podobně, i když je možné částečné postoupení případu podle čl. 4 odst. 4 a článku 9, je obvykle nejvhodnější, aby se celým případem (nebo alespoň všemi jeho souvisejícími částmi) zabýval jeden orgán (17).

13.

Také by mělo být řádně přihlédnuto k důležitosti právní jistoty, co se týká pravomoci nad určitým spojením podniků z pohledu všech zúčastněných stran (18). Z toho důvodu by měl být případ postoupen pouze v případě, že existuje závažný důvod pro odchýlení se od „původní pravomoci“ nad uvedeným případem, zejména ve fázi po oznámení případu. Podobně, je-li případ postoupen ještě před oznámením, mělo by se pokud možno (19) vyvarovat postoupení téhož případu po oznámení.

14.

Důležitost právní jistoty by také měla být na zřeteli s ohledem na právní kritéria postoupení, a zejména – při napjatých termínech – ve fázi před oznámením. Z toho důvodu by mělo být postoupení případu před podáním oznámení v zásadě omezeno na takové případy, kdy je od začátku relativně zřejmé, jak stanovit rozsah zeměpisného trhu a/nebo možný dopad na hospodářskou soutěž, aby bylo možné rychle rozhodnout o takové žádosti.

15.

Systém oznamování případů před podáním oznámení je zahájen odůvodněným předložením žádosti podané stranami spojení podniků. Při uvažování o takové žádosti je nutné, aby strany nejprve ověřily, zda jsou splněny příslušné právní požadavky stanovené v nařízení o spojování, a za druhé zda by postoupení případu před oznámením odpovídalo vůdčím zásadám popsaným výše v tomto dokumentu.

16.

Aby mohla Komise postoupit případ jednomu či několika členským státům podle čl. 4 odst. 4, musí být splněny dva právní požadavky:

17.

Pokud se týká prvního kritéria, žádající strany musí v podstatě prokázat, že transakce může mít možný dopad na hospodářskou soutěž na určitém trhu členského státu, jenž nakonec může být zásadní, a tak zasluhuje bližší kontrolu. Takové údaje mohou být v podstatě jen předběžné a nemají vliv na výsledek šetření. I když strany nemusí prokazovat, že účinek na hospodářskou soutěž bude pravděpodobně záporný (20), měly by upozornit na ukazatele obecně naznačující, že existují účinky transakce na hospodářskou soutěž (21).

18.

Co se týká druhého kritéria, žádající strany musí prokázat, že zeměpisný trh, na němž je hospodářská soutěž narušena transakcí právě popsaným způsobem (odst. 17), je svým rozsahem celostátní nebo omezenější než celostátní (22).

19.

Kromě ověření právních požadavků, aby mohl být pokud možno odhadnut pravděpodobný výsledek žádosti o postoupení případu, by měly spojující se strany uvažující o žádosti také posoudit, zda lze považovat postoupení případu za vhodné. To zahrnuje posouzení žádosti s ohledem na uvedené vůdčí zásady (odst. 8 až 14), a zejména posouzení, zda orgán či orgány pro hospodářskou soutěž, jež strany chtějí požádat o převzetí případu, jsou nejvhodnější orgán k tomu, aby se zabývaly daným případem. Za tímto účelem by postupně mělo být uváženo jak pravděpodobné místo účinků transakce na hospodářskou soutěž, tak nakolik je vnitrostátní orgán pro hospodářskou soutěž (VOHS) příslušný pro kontrolu této operace.

20.

Spojení podniků s významem pro celé Společenství, jež mohou narušit hospodářskou soutěž na trzích s celostátním či omezenějším než celostátním rozsahem a jejichž účinky budou pravděpodobně omezeny nebo budou mít největší hospodářský dopad na jeden členský stát (23), jsou nejvhodnější případy k postoupení danému členskému státu. Toto se zejména týká případů, kde by to mělo dopad na odlišný trh, který netvoří nedílnou součást společného trhu. Tím, že je případ postoupen pouze jednomu členskému státu, je rovněž zachována výhoda „jednorázového odbavení“.

21.

Nakolik může být spojení podniků s významem pro celé Společenství, jež navzdory možnému významnému dopadu na hospodářskou soutěž v rámci jednoho celostátního trhu může mít významné účinky přesahující hranice (např. protože účinky spojení podniků na jednom zeměpisném trhu může mít závažné důsledky na zeměpisných trzích v jiných členských státech nebo protože může vést k potenciálnímu uzavření a následné rozdrobenosti společného trhu (24)), vhodným případem k postoupení, bude záviset na konkrétních okolnostech. Ačkoli členské státy i Komise mohou být stejně dobře vybaveny nebo ve stejně dobrém postavení, aby se zabývaly takovými případy, měla by být zachována značná volnost při rozhodování, zda takové případy postoupit či nikoliv.

22.

Nakolik může být spojení podniků s významem pro celé Společenství potenciálně narušující hospodářskou soutěž na mnoha trzích s celostátním či omezenějším než celostátním rozsahem ve více než jednom členském státu vhodným případem k postoupení členskému státu, bude záviset na zvláštních okolnostech každého jednotlivého případu, např. na počtu celostátních trhů, jež mohou být zásadně narušeny, výhledovém řešení možných problémů přiměřeným způsobem, neodporujících si nápravných opatřeních a úsilí, jež může případ vyžadovat při vyšetřování. Skutečnost, že případ může vyvolat obavy z možného narušení hospodářské soutěže v řadě členských států a vyžaduje koordinované šetření a nápravná opatření, může působit ve prospěch Komise, aby si ponechala pravomoc nad celým dotyčným případem (25). Na druhé straně, nakolik případ vyvolává obavy z narušení hospodářské soutěže, u nichž se nezdá, že ačkoli se týkají trhů ve více než jednom členském státu, by vyžadovaly koordinované šetření a/nebo nápravná opatření, přesto může být postoupení vhodné. V omezeném počtu případů (26) Komise dokonce pokládala za vhodné postoupit spojení podniků více než jednomu členskému státu s ohledem na významné rozdíly v podmínkách hospodářské soutěže charakterizující dotčené trhy v příslušných členských státech. I když rozdělení projednání v takových případech připravuje spojující se strany o výhodu „jednorázového odbavení“, tento faktor je méně závažný ve fázi před oznámením případu, kdy je podnět k postoupení dán dobrovolnou žádostí spojujících se stran.

23.

Rovněž by se dle možností měl brát ohled na to, zda u jednoho či více VOHS zvažovaných pro postoupení případu je možné, že mají konkrétní odborné znalosti týkající se místních trhů (27) nebo vyšetřují či budou vyšetřovat jinou transakci v daném odvětví (28).

24.

Podle čl. 4 odst. 5 musí být splněny pouze dva právní požadavky, aby strany transakce mohly požádat o postoupení případu Komisi: transakce musí být spojením podniků ve smyslu článku 3 nařízení o spojování a spojení podniků musí je být možné přezkoumat podle vnitrostátních právních předpisů pro hospodářskou soutěž nejméně tří členských států. (viz také odst. 65 a násl. a odst. 70 a násl.)

25.

Kromě ověření právních požadavků, aby mohl být pokud možno odhadnut pravděpodobný výsledek žádosti o postoupení případu, by měly spojující se strany uvažující o žádosti také zvážit, zda postoupení případu lze považovat za vhodné. To zahrnuje posouzení žádosti s ohledem na uvedené vůdčí zásady, a zejména na skutečnost, zda Komise je vhodnější orgán k tomu, aby se zabývala daným případem.

26.

V tomto ohledu uvádí bod odůvodnění 16 nařízení o spojování jasně, že „žádosti o postoupení Komisi před oznámením by byly zvláště vhodné v případech, kdy by narušení hospodářské soutěže vyplývající ze spojení přesáhlo hranice území jednoho členského státu.“ Proto by se měl brát zvláštní ohled na pravděpodobné místo možných účinků na hospodářskou soutěž vyplývajících z transakce a na to, jak vhodná by byla kontrola Komise nad touto operací.

27.

Zejména by se mělo posoudit, zda případ svou podstatou skutečně přesahuje hranice s ohledem na skutečnosti, jako jsou jeho pravděpodobné účinky na hospodářskou soutěž a vyšetřovací a vykonávací pravomoci, jež budou pravděpodobně nutné k řešení jakýchkoli takových účinků. V tomto ohledu je nutné především zvážit, zda případ může mít případně dopad na hospodářskou soutěž na jednom či více trzích dotčených spojením podniků. V každém případě, údaje o možném dopadu na hospodářskou soutěž jsou v podstatě jen předběžné (29) a nemají vliv na výsledek šetření. Strany ani nemusí prokazovat, že účinek na hospodářskou soutěž bude pravděpodobně záporný.

28.

Případy, kdy je trh či trhy, na nichž se může vyskytnout možný dopad na hospodářskou soutěž, širší než celostátní v zeměpisném rozsahu (30), nebo kdy některé z potenciálně dotčených trhů jsou širší než celostátní a hlavní hospodářský dopad spojení podniků souvisí s takovými trhy, jsou nejvhodnějšími případy k postoupení Komisi. V takových případech s ohledem na to, že dynamika hospodářské soutěže se šíří po územích a přesahuje hranice států, a v důsledku toho může vyžadovat šetření v několika státech a rovněž odpovídající prováděcí pravomoci, bude Komise pravděpodobně v nejlepším postavení k provedení šetření.

29.

Komise může být vhodnějším orgánem pro řešení případů (včetně šetření, hodnocení a případných nápravných opatření), jež vyvolávají obavy z možného narušení hospodářské soutěže na řadě trhů s celostátním či omezenějším než celostátním rozsahem nacházejících se na území řady členských států (31). Komise bude pravděpodobně v nejlepším postavení k provedení šetření v takových případech, kdy je požadavek na zajištění trvalé a účinné kontroly v různých státech, na uplatnění patřičných vyšetřovacích pravomocí a na řešení případných obav z narušení hospodářské soutěže pomocí provázaných nápravných opatření.

30.

Podobně, jak bylo již dříve uvedeno v souvislosti s čl. 4 odst. 4, přiměřenost postupování případů spojení podniků, jež navzdory možnému značnému dopadu na hospodářskou soutěž v rámci jednoho celostátního trhu může mít významné účinky přesahující hranice, vhodným případem k postoupení, bude záviset na zvláštních okolnostech daného případu. Ačkoli členské státy i Komise mohou být ve stejně dobrém postavení, aby se zabývaly takovými případy, měla by být zachována značná volnost při rozhodování, zda takové případy postoupit či nikoliv.

31.

Na zřeteli by pokud možno také mělo být, zda je Komise velmi dobře vybavena pro řádnou kontrolu případu, zejména s ohledem na faktory jako konkrétní odborné znalosti či předchozí zkušenosti v daném odvětví. Čím větší je možnost, že by spojení narušilo hospodářskou soutěž mimo území jednoho členského státu, tím pravděpodobněji bude Komise lépe vybavena pro vedení šetření, zejména co se týká zjišťování skutečností a vykonávacích pravomocí.

32.

Na závěr, strany spojení podniků mohou předložit případ, ačkoli zjevně nemá žádný účinek na hospodářskou soutěž, pokud je natolik závažný, že by transakci měla projednat Komise, zejména s ohledem na faktory jako náklady a časové zpoždění související s předložením případu v několika členských státech (32).

33.

Podle článku 9 má členský stát, jenž chce požádat o postoupení případu po jeho oznámení Komisi, dvě možnosti: čl. 9 odst. 2 písm. a) a popřípadě čl. 9 odst. 2 písm. b).

34.

Aby mohl být případ postoupen členskému státu či státům podle čl. 9 odst. 2 písm. a), musí být splněny tyto právní požadavky:

35.

Co se týká prvního kritéria, žádající členský stát musí v podstatě prokázat na základě předběžné analýzy, že existuje reálné riziko, že by transakce mohla mít významný záporný dopad na hospodářskou soutěž, a tak zasluhuje bližší kontrolu. Takové předběžné údaje mohou být v podstatě evidentním důkazem o možném významném záporném dopadu, ale nemají vliv na výsledek celkového šetření.

36.

Co se týká druhého kritéria, žádající členský stát musí prokázat, že zeměpisný trh či trhy, na nichž je hospodářská soutěž narušená transakcí výše popsaným způsobem (odst. 35), jsou svým rozsahem celostátní nebo omezenější než celostátní (33).

37.

Kromě ověření právních požadavků by měly být při hodnocení, zda postoupení případu lze považovat za vhodné, posouzeny také další faktory. To zahrnuje posouzení žádosti s ohledem na uvedené vůdčí zásady, a zejména zvážení, zda orgán či orgány pro hospodářskou soutěž, jež strany chtějí požádat o převzetí případu, jsou nejvhodnější orgán k tomu, aby se zabývaly daným případem. Za tímto účelem by postupně mělo být posouzeno jak pravděpodobné místo účinků transakce na hospodářskou soutěž, tak nakolik je VOHS vybaven pro kontrolu této transakce (viz odst. 19 – 23).

38.

Aby mohl být případ postoupen členskému státu či státům podle čl. 9 odst. 2 písm. b), musí být splněny tyto právní požadavky:

39.

Co se týká prvního kritéria, žádající členský stát musí prokázat na základě předběžné analýzy, že spojení podniků bude pravděpodobně mít dopad na hospodářskou soutěž v rámci trhu. Takové předběžné údaje mohou být v podstatě evidentním důkazem o možném negativním dopadu, ale nemají vliv na výsledek celkového šetření.

40.

Co se týká druhého kritéria, žádající členský stát musí nejen prokázat, že trh, na němž je hospodářská soutěž ovlivněna operací výše popsaným způsobem (odst. 38), je samostatným trhem v rámci členského státu, ale také že zmíněný trh není podstatnou částí společného trhu. V tomto ohledu se ukazuje, na základě předchozí praxe a soudních rozhodnutí (34), že takové situace jsou obvykle omezeny na trhy omezenějšího zeměpisného rozsahu v rámci členského státu.

41.

Jsou-li tyto podmínky splněny, Komise je povinna případ postoupit.

42.

Aby mohl být případ postoupen Komisi ze strany jednoho či více členských států podle článku 22, musí být splněny dva právní požadavky:

43.

Co se týká prvního kritéria, spojení podniků splňuje tento požadavek tak, že pravděpodobně může mít určitý zjistitelný vliv na strukturu obchodování mezi členskými státy (35).

44.

Co se týká druhého kritéria, jak je uvedeno v čl. 9 odst. 2 písm. a), postupující členský stát či státy musí v podstatě prokázat na základě předběžné analýzy, že existuje reálné riziko, že by transakce mohla mít významný záporný dopad na hospodářskou soutěž, a tak zasluhuje bližší kontrolu. Takové předběžné údaje mohou být v podstatě evidentním důkazem o možném významném záporném dopadu, ale nemají vliv na výsledek celkového šetření.

45.

Vzhledem k tomu, že postoupení případu Komisi po podání oznámení může znamenat dodatečné náklady a časové zpoždění pro spojující se strany, obvykle by se mělo omezit na takové případy, jež ukazují na reálné riziko záporných účinků na hospodářskou soutěž a obchod mezi členskými státy a kde se zdá, že budou nejlépe vyřešeny na úrovni Společenství (36). Kategorie případů obvykle nejvhodnějších k postoupení Komisi podle článku 22 jsou proto následující:

46.

Nařízení o spojování stanoví příslušná právní pravidla pro fungování systému postupování případů. Pravidla obsažená v čl. 4 odst. 4 a 5, článku 9 a článku 22 podrobně stanoví různé kroky vyžadované pro to, aby mohl případ být postoupen ze strany Komise členským státům a naopak.

47.

Každé ze čtyřech příslušných ustanovení stanoví samostatný mechanismus pro postupování případů dané kategorie spojení podniků. Ustanovení lze rozdělit takto:

48.

Schémata uvedená v příloze I k tomuto sdělení graficky popisují různé procesní kroky, které je třeba dodržovat v rámci mechanismu postupování případů stanoveném v čl. 4 odst. 4 a 5, článku 9 a článku 22.

49.

O postoupení případu před oznámením mohou požádat pouze dotčené podniky (37). Je na dotčených podnicích, aby ověřily, zda spojení podniků splňuje kritéria stanovená v čl. 4 odst. 4 (že spojení podniků má význam pro celé Společenství, ale může zásadně narušit hospodářskou soutěž na samostatném trhu členského státu) nebo čl. 4 odst. 5 (že spojení podniků nemá význam pro celé Společenství, ale umožňuje přezkoumání v rámci vnitrostátních předpisů pro hospodářskou soutěž alespoň třech členských států). Potom se dotčené podniky mohou rozhodnout, že požádají o postoupení případu Komisi nebo ze strany Komise, a to podáním odůvodněné žádosti na formuláři RS. Žádost bude neprodleně odeslána Komisí všem členským státům. Zbytek postupu se liší podle čl. 4 odst. 4 a čl. 4 odst. 5.

50.

Podle čl. 9 odst. 2 a čl. 22 odst. 1 může být případ postoupen po oznámení buď na základě iniciativy samotných členských států, nebo na výzvu Komise podle čl. 9 odst. 2 nebo čl. 22 odst. 5 v závislosti na případu. Postupy se liší podle toho, zda se případ postupuje Komisi nebo ze strany Komise.

51.

Následující oddíl oznámení se zaměřuje na řadu podrobných složek systému zejména s cílem poskytnout další vodítka pro podniky uvažující o žádosti ve fázi před oznámením nebo ty, jež mohou být jednou ze stran transakcí s možností postoupení po oznámení.

52.

Tato část tohoto sdělení poskytuje informace týkající se určitých aspektů fungování systému postupování případů stanovených ve čl. 4 odst. 4 a 5, článku 9 a článku 22 nařízení o spojování.

53.

Ustanovení čl. 19 odst. 2 nařízení o spojování stanoví, že v řízeních podle uvedeného nařízení jedná Komise v těsné a trvalé spolupráci s příslušnými orgány členských států (VOHS). Spolupráce a dialog mezi Komisí a VOHS a mezi samotnými VOHS jsou zejména důležité v případě spojení podniků, jež podléhají systému postupování případů stanovenému v nařízení o spojování.

54.

Podle bodu odůvodnění 14 nařízení o spojování „Komise a příslušné orgány členských států by spolu měly vytvořit síť veřejných orgánů využívajících v úzké spolupráci svých příslušných pravomocí, za pomoci účinných prostředků pro sdílení informací a konzultace, v zájmu toho, aby případ řešil nejvhodnější orgán, ve světle zásady subsidiarity a v zájmu toho, aby bylo zajištěno, že k vícenásobným oznámením daného spojení bude docházet co nejméně.“

55.

Síť by měla zajistit účinné přerozdělování případů podle zásad popsaných výše v oddílu II. To zahrnuje usnadnění hladkého fungování mechanismu postupování případů před oznámením a rovněž zajištění (v předvídatelném rozsahu) systému, jenž co nejdříve zjišťuje možné žádosti o postoupení případů po oznámení (46).

56.

Podle čl. 4 odst. 4 a 5 musí Komise předat odůvodněné žádosti dotčených podniků „neprodleně“ (47). Komise se bude snažit předat takové dokumenty pracovní den po dni jejich obdržení nebo vydání. Informace v rámci sítě budou předávány různými způsoby v závislosti na okolnostech: elektronickou poštou, pozemní poštou, kurýrní službou, faxem či telefonem. Je třeba poznamenat, že citlivé informace nebo důvěrné informace budou předávány zabezpečenou elektronickou poštou či jiným chráněným způsobem komunikace mezi kontaktními místy.

57.

Všichni členové sítě, včetně Komise i všech VOHS, jejich úředníků a jiných pracovníků či jiných osob pracujících pod kontrolou těchto orgánů, a rovněž úředníků a pracovníků státní správy či jiných orgánů členských států, budou vázáni služebním tajemstvím upraveným v článku 17 nařízení o spojování. Neveřejné informace získané v rámci provádění nařízení o spojování nesmí být zpřístupněny, jestliže fyzická či právnická osoba, jež tyto informace poskytla, nesouhlasí s jejich zpřístupněním.

58.

Konzultace a výměna informací v rámci sítě jsou záležitostí mezi veřejnými orgány pro výkon rozhodnutí a nemění žádná práva či povinnosti vyplývající pro společnosti z práva Společenství nebo jednotlivých států. Každý orgán pro hospodářskou soutěž zůstává plně odpovědný za zajištění toho, aby v případech, jimiž se zabývá, byly náležitě dodržovány řádné postupy.

59.

Pro zajištění rychlého a hladkého fungování systému postupování případů je zásadní, aby žádající strany poskytly úplné a přesné informace, kdykoli budou požadovány, včas a nejúčinnějším způsobem. Právní požadavky týkající se informací, jež musí být poskytnuty, a důsledky vyplývají z poskytnutí nesprávných, neúplných či zavádějících informací jsou stanoveny v nařízení o spojování, nařízení (ES) č. 802/2004, dále jen „prováděcí nařízení o spojování“, a ve formuláři RS (48).

60.

Formulář RS stanoví, že veškeré informace uvedené v odůvodněné žádosti musí být správné a úplné. V případě, že strany poskytnou nesprávné či neúplné informace, má Komise právo buď přijmout rozhodnutí podle čl. 6 odst. 1 písm. a) nařízení o spojování (pokud zjistí během vyšetřování, že nejsou splněny podmínky článku 4 odst. 5), nebo zrušit rozhodnutí přijaté podle článku 6 či 8 po postoupení případu podle čl. 4 odst. 5 v souladu s čl. 6 odst. 3 písm. a) či čl. 8 odst. 6 písm. a) nařízení o spojování. Po přijetí takovéhoto rozhodnutí podle čl. 6 odst. 1 písm. a) nebo po zrušení by se na transakci opět vztahovaly vnitrostátní předpisy pro hospodářskou soutěž. Pokud byl případ postoupen podle čl. 4 odst. 4 na základě nesprávných či neúplných informací, může Komise požadovat oznámení podle čl. 4 odst. 1. Kromě toho má Komise právo uložit pokuty podle čl. 14 odst. 1 písm. a) nařízení o spojování. Nakonec by si strany rovněž měly uvědomit, že bude-li případ postoupen na základě nesprávných či neúplných informací uvedených ve formuláři RS, Komise a/nebo členské státy mohou zvážit jeho postoupení po oznámení vrácením postoupení případu na základě takovýchto nesprávných nebo neúplných informací (49).

61.

Při uvádění informací ve formuláři RS nebo obecně v rámci žádosti o postoupení případu před oznámením není předpokladem ani nezbytností, aby dotčené podniky prokázaly, že spojení jejich podniků bude mít účinky poškozující hospodářskou soutěž (50). Měly by však poskytnout co nejvíce informací jasně prokazujících, jak spojení podniků splňuje příslušná právní kritéria stanovená ve čl. 4 odst. 4 a 5 a proč by bylo nejvhodnější, aby se spojením podniků zabýval orgán či orgány pro hospodářskou soutěž uvedené v žádosti. Nařízení o spojování nepožaduje zveřejnění skutečnosti, že formulář RS byl podán, ani to není jeho účelem. Neveřejná transakce může následně být předmětem žádosti o postoupení případu před oznámením.

62.

Ačkoliv podle prováděcího nařízení o spojování Komise přijme formulář RS v jakémkoli úředním jazyku Společenství, dotčeným podnikům poskytujícím informace, jež budou rozesílány v síti, se velmi doporučuje, aby používaly takový jazyk, jemuž budou rozumět všichni příjemci těchto informací. Usnadní to projednávání žádostí v členských státech. Navíc s ohledem na žádosti o postoupení případu členskému státu či státům se žádajícím stranám velmi doporučuje, aby připojily kopii žádosti v jazyku či jazycích členského státu či států, kam se žádá o postoupení případu.

63.

Kromě právních požadavků uvedených ve formuláři RS by měly dotčené podniky být připraveny poskytnout doplňující informace dle potřeby a projednat záležitost s Komisí a VOHS upřímně a otevřeně, aby mohla Komise a VOHS zhodnotit, zda by zmíněný případ spojení podniků měl být postoupen.

64.

Neoficiální kontakty mezi spojujícími se stranami uvažujícími o podání žádosti o postoupení případu před podáním na jedné straně a mezi Komisí a/nebo orgány členských států na straně druhé jsou podporovány, a to i během doby po předložení formuláře RS. Komise je pověřena poskytovat neformální a včasné rady podnikům, jež chtějí použít systém postupování případů před oznámením stanovený ve čl. 4 odst. 4 a 5 nařízení o spojování (51).

65.

Pouze spojení podniků ve smyslu článku 3 nařízení o spojování jsou způsobilé k postoupení podle čl. 4 odst. 5 a článku 22. Pouze spojení podniků spadající do okruhu příslušných vnitrostátních předpisů pro hospodářskou soutěž na kontrolu fúzí jsou způsobilé k postoupení podle čl. 4 odst. 4 a článku 9 (52).

66.

Žádosti o postoupení případu před podáním podle čl. 4 odst. 4 a 5 nařízení o spojování se musí týkat spojení podniků, jejichž plány jsou dostatečně konkrétní. V tomto ohledu musí existovat alespoň záměr v dobré víře spojit se mezi dotčenými podniky nebo v případě veřejné nabídky, alespoň veřejné oznámení o záměru podat takovou nabídku (53).

67.

Ustanovení čl. 4 odst. 4 a 5 se vztahuje pouze na fázi před oznámením.

68.

Ustanovení čl. 4 odst. 4 uvádí, že dotčené podniky mohou požádat o postoupení případu formou odůvodněné žádosti (formulář RS) „před oznámením spojení podniků ve smyslu odstavce 1“. To znamená, že žádost lze podat jen v případě, že nebyl předložen formulář CO podle čl. 4 odst. 1.

69.

Podobně uvádí čl. 4 odst. 5, že žádost lze podat před „jakýmkoli oznámením příslušným [vnitrostátním] orgánům“. To znamená, že zmíněné spojení podniků nesmí být úředně oznámeno orgánům v žádném členském státě, aby se mohlo použít toto ustanovení. I jedno oznámení kdekoli ve Společenství znemožní dotčeným podnikům zahájit postup podle čl. 4 odst. 5. Z hlediska Komise by neměla být uložena žádná pokuta za neoznámení transakce na vnitrostátní úrovni během projednávání žádosti podle čl. 4 odst. 5.

70.

Ustanovení čl. 4 odst. 5 umožňuje dotčeným podnikům požádat o postoupení případu před oznámením v případě, že spojení podniků nemá význam pro celé Společenství a „které je možné přezkoumat podle vnitrostátních právních předpisů pro hospodářskou soutěž nejméně tří členských států“.

71.

„Být možné přezkoumat“ nebo přezkoumatelné znamená takové spojení podniků, jež spadá do pravomoci členského státu v rámci jeho vnitrostátních předpisů pro hospodářskou soutěž na kontrolu fúzí. Závazný požadavek na oznámení není potřebný, tj. není nezbytné, aby spojení podniků muselo být oznámeno podle vnitrostátních předpisů (54).

72.

Podle čl. 4 odst. 5 třetí a čtvrtý pododstavec, pokud alespoň jeden členský stát „příslušný k přezkoumání spojení podle svých vnitrostátních právních předpisů pro hospodářskou soutěž“ vyjádří svůj nesouhlas s postoupením, případ nesmí být postoupen. „Příslušný“ členský stát je takový, kde je spojení podniků přezkoumatelné a má tedy právo šetřit spojení podniků podle vnitrostátních předpisů pro hospodářskou soutěž.

73.

Všechny členské státy, a nejen ty „příslušné“ k přezkoumání případu, obdrží kopii formuláře RS. Pro účely čl. 4 odst. 5 třetí a čtvrtý pododstavec se však počítají pouze členské státy „příslušné“ k přezkoumání případu. Podle čl. 4 odst. 5 třetího pododstavce mají „příslušné“ členské státy 15 pracovních dnů ode dne obdržení formuláře RS, aby vyjádřily svůj souhlas či nesouhlas s postoupením případu. Budou-li všechny souhlasit, bude se mít za to, že případ má význam pro celé Společenství podle čl. 4 odst. 5 pátého pododstavce. A naopak podle čl. 4 odst. 5 čtvrtého pododstavce, pokud jen jeden příslušný členský stát nebude nesouhlasit, případ nebude postoupen ze žádného členského státu.

74.

Vzhledem k výše uvedenému mechanismu je zásadní pro hladké fungování podle čl. 4 odst. 5, aby všechny členské státy, kde je případ přezkoumatelný podle vnitrostátních předpisů pro hospodářskou soutěž, a tudíž jsou „příslušné“ k šetření případu podle vnitrostátních předpisů pro hospodářskou soutěž, byly správně určeny. Formulář RS proto vyžaduje, aby dotčené podniky poskytly dostatečné informace umožňující každému členskému státu zjistit, zda je či není příslušný k přezkoumání spojení podniků podle svých vnitrostátních předpisů pro hospodářskou soutěž.

75.

V situaci, kdy je formulář RS vyplněn správně, by neměly vzniknout žádné potíže. Dotčené podniky správně určily všechny členské státy, které jsou příslušné k přezkoumání případu. Avšak v situaci, kdy dotčené podniky nevyplnily formulář RS správně nebo existuje obecná neshoda o tom, které členské státy jsou „příslušné“ k přezkoumání případu, mohou vzniknout obtíže.

76.

Po uplynutí lhůty 15 pracovních dnů bez vyjádření nesouhlasu bude postoupení případu považováno za platné. To zajišťuje platnost rozhodnutí Komise přijatých podle článků 6 či 8 nařízení o spojování po postoupení případu podle čl. 4 odst. 5.

77.

To však neznamená, že dotčené podniky mohou zneužívat systém tím, že uvedou ve formuláři RS z nedbalosti či záměrně chybné informace, včetně údajů o přezkoumatelnosti spojení podniků ve členských státech. Jak je uvedeno v odstavci 60, Komise může přijmout opatření k nápravě situace a zabránění takového zneužití. Dotčené podniky by si také měly uvědomit, že za takových okolností, kdy je případ postoupen na základě nesprávných či neúplných informací, může členský stát, jenž se domnívá, že byl příslušný k tomu, aby se zabýval tímto případem, ale neměl příležitost vetovat jeho postoupení z důvodu nesprávných informací dotčených podniků, požádat o postoupení případu po oznámení.

78.

Podle článků čl. 4 odst. 4 čtvrtého pododstavce, čl. 4 odst. 5 čtvrtého pododstavce, čl. 9 odst. 1 a čl. 22 odst. 3 druhého pododstavce je Komise povinna informovat dotčené podniky či osoby a všechny členské státy o jakémkoli rozhodnutí vydaném podle těchto ustanovení, jež se týká postoupení případu spojení podniků.

79.

Informace budou předány formou dopisu adresovaného dotčeným podnikům (nebo v případě rozhodnutí přijatého podle článku 9 odst. 1 nebo čl. 22 odst. 3 dopisem adresovaným dotyčnému členskému státu). Všechny členské státy obdrží kopii tohoto dopisu.

80.

Není stanoven požadavek, aby taková rozhodnutí byla uveřejněna v Úředním věstníku Evropské unie  (55). Komise však odpovídajícím způsobem zveřejní taková rozhodnutí na internetové stránce GŘ pro hospodářskou soutěž, přičemž je nutno dodržet požadavky na utajení.

81.

Ustanovení čl. 9 odst. 6 stanovuje, že když Komise postoupí případ oznámeného spojení podniků členskému státu v souladu s čl. 4 odst. 4 nebo čl. 9 odst. 3, příslušný VOHS se musí případem zabývat „bez zbytečného prodlení“. Obdobně by se dotčený příslušný orgán měl co nejrychleji zabývat případem v rámci vnitrostátních předpisů.

82.

Kromě toho čl. 9 odst. 6 stanoví, že příslušný vnitrostátní orgán musí do 45 pracovních dnů od postoupení případu Komisi nebo po obdržení oznámení na vnitrostátní úrovni (je-li vyžadováno) informovat dotčené podniky o výsledku „předběžného posouzení z hlediska hospodářské soutěže“ a zda a jaké navrhuje „další kroky“. Obdobně do 45 pracovních dnů od postoupení případu nebo po oznámení, podle okolností, by měly spojující se strany dostat dostatečné informace, které jim umožní pochopit podstatu případných předběžných obav z narušení hospodářské soutěže, jež může mít příslušný orgán, a být informovány o pravděpodobném rozsahu a délce vyšetřování. Příslušný členský stát může jen výjimečně pozastavit běh tého lhůty, jestliže mu dotčené podniky neposkytnou nezbytné informace vyžadované v rámci vnitrostátních předpisů pro hospodářskou soutěž.

83.

Toto sdělení bude předmětem pravidelného přezkoumání, zejména po jakékoli změně ustanovení o postupování případů v nařízení o spojování. V tomto ohledu je třeba upozornit, že podle čl. 4 odst. 6 nařízení o spojování musí Komise podat Radě zprávu o používání ustanovení pro postupování případů před oznámením, tj. článků čl. 4 odst. 4 a čl. 4 odst. 5, do 1. července 2009.

84.

Tímto sdělením není dotčen jakýkoli výklad příslušné Smlouvy a pravidla stanovená Soudem prvního stupně a Soudním dvorem Evropských společenství.

5.3.2005   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 56/24

1.

Nařízení Rady (ES) č. 139/2004 ze dne 20. ledna 2004 o kontrole spojování podniků (Nařízení ES o spojování) (1) stanoví v čl. 6 odst. 1 písm. b) druhém pododstavci, v čl. 8 odst. 1 druhém pododstavci a v čl. 8 odst. 2 třetím pododstavci, že rozhodnutí prohlašující spojení za slučitelné se společným trhem „je považováno za vztahující se rovněž na omezení přímo související a nezbytná pro uskutečnění spojení“.

2.

Změna pravidel, kterými se řídí posouzení omezení přímo souvisejících s uskutečněním spojení a pro ně nezbytných (dále také „podpůrná omezení“), zavádí zásadu posouzení takových omezení samotným podnikem. To odráží záměr zákonodárce neukládat Komisi povinnost posuzovat podpůrná omezení a jednotlivě se jimi zabývat. Postup v případě podpůrných omezení podle nařízení ES o spojování je dále vysvětlen v bodu odůvodnění 21 nařízení ES o spojování, které udává, že „[r]ozhodnutí Komise prohlašující spojení za slučitelná se společným trhem při použití tohoto nařízení by měla taková omezení zahrnovat automaticky, aniž by Komise musela hodnotit taková omezení v jednotlivých případech“. Zatímco tento bod odůvodnění předpokládá, že Komise bude plnit zbývající funkci, pokud jde o specifické nové anebo nevyřešené otázky vzbuzující skutečnou nejistotu, ve všech ostatních případech je na dotčených podnicích, aby samy posoudily, zda a do jaké míry mohou být jejich dohody považovány při transakci za podpůrné. Spory o to, zda se uvedená omezení přímo týkají uskutečnění spojení a jsou pro ně nezbytná, a jsou tedy automaticky pokryta schvalovacím rozhodnutím Komise, spadají pod jurisdikci vnitrostátních soudů.

3.

Zbývající funkcí Komise se zabývá bod odůvodnění 21 nařízení ES o spojování, v němž se uvádí, že na žádost dotčených podniků by Komise měla výslovně posoudit podpůrný charakter omezení v případech představujících „nové nebo nevyřešené otázky vyvolávající skutečnou nejistotu“. Tento bod odůvodnění dále definuje „novou nebo nevyřešenou otázku vyvolávající skutečnou nejistotu“ jako otázku, která „není zahrnuta příslušným platným oznámením Komise nebo zveřejněným rozhodnutím Komise“.

4.

Aby byla dotčeným podnikům poskytnuta právní jistota, poskytuje toto sdělení pokyny pro výklad pojmu podpůrná omezení. Pokyny uvedené v následujících oddílech odrážejí podstatu postupů Komise a stanovují zásady pro posouzení, zda a do jaké míry jsou nejběžnější typy dohod považovány za podpůrná omezení.

5.

V případech výjimečných okolností, které nejsou obsaženy v tomto sdělení, je však možno se od těchto zásad odchýlit. Další pokyny ohledně toho, zda jejich dohody mohou či nemohou být považovány za podpůrná omezení, naleznou strany spojení ve zveřejněných rozhodnutích Komise (2). Případy, jež zahrnují výjimečné okolnosti, kterými se Komise už zabývala a zveřejnila k nim rozhodnutí (3), nejsou „novými a nevyřešenými otázkami“ ve smyslu bodu odůvodnění 21 nařízení ES o spojování.

6.

Případ tedy uvádí „novou a nevyřešenou otázku vyvolávající skutečnou nejistotu“, pokud daná omezení nejsou předmětem tohoto sdělení a nebylo o nich dříve pojednáno ve zveřejněných rozhodnutích Komise. Jak předpokládá bod odůvodnění 21 nařízení ES o spojování, Komise v těchto případech na žádost stran výslovně posoudí taková omezení. S ohledem na požadavky důvěrnosti zveřejní Komise v přiměřené míře toto posouzení, které dále rozvíjí zásady stanovené v tomto sdělení.

7.

Pokud omezení přímo souvisejí s uskutečněním spojení a jsou pro ně nezbytná, stanoví čl. 21 odst. 1 nařízení ES o spojování, že se použije pouze toto nařízení s vyloučením nařízení Rady (ES) č. 1/2003 (4), (EHS) č. 1017/68 (5) a (EHS) č. 4056/86 (6). Naopak na omezení, která nemohou být považována za přímo související s uskutečněním spojení a nejsou pro ně nezbytná, je možno použít články 81 a 82 Smlouvy o ES. Pouhá skutečnost, že dohoda nebo ujednání nejsou považovány za podpůrné pro spojení, nemá však sama o sobě vliv na jejich právní status. Takové dohody nebo ujednání budou posouzeny v souladu s články 81 a 82 Smlouvy o ES a souvisejícími předpisy a sděleními (7). Mohou také podléhat jakýmkoli příslušným vnitrostátním pravidlům pro hospodářskou soutěž. Na dohody, které obsahují omezení ohledně hospodářské soutěže, ale nepovažují se za přímo související s uskutečněním spojení a pro ně nezbytné podle tohoto sdělení, se však mohou tato ustanovení vztahovat.

8.

Výkladem Komise čl. 6 odst. 1 písm. b) druhého pododstavce a čl. 8 odst. 1 druhého pododstavce a odst. 2 třetího pododstavce nařízení ES o spojování nejsou dotčeny výklady, které mohou poskytnout Soudní dvůr nebo Soud prvního stupně Evropských společenství.

9.

Toto sdělení nahrazuje předchozí sdělení Komise o omezeních přímo souvisejících se spojováním a pro ně nezbytných (8).

10.

Spojení sestává ze smluvních ujednání a dohod zakládajících kontrolu ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení ES o spojování. Nedílnou součástí spojení jsou rovněž všechny dohody, které uskutečňují hlavní záměr spojení (9), např. ty, které se týkají prodeje akcií nebo aktiv podniku. Kromě těchto ujednání a dohod mohou strany spojení uzavřít další dohody, které netvoří nedílnou součást spojování, mohou však omezit svobodu jednání stran na trhu. Pokud takové dohody obsahují podpůrná omezení, automaticky se na ně vztahuje prohlášení o slučitelnosti spojení se společným trhem.

11.

Kritéria přímé souvislosti a nezbytnosti mají objektivní povahu. Omezení nesouvisejí přímo s uskutečněním spojení a nejsou pro ně nezbytná pouze proto, že je strany spojení za taková považují.

12.

Aby byla omezení považována za „přímo související s uskutečněním spojení“, musejí být úzce spojena se samotným spojením. Nepostačuje, aby dohoda byla uzavřena současně se spojením nebo za stejných okolností jako spojení (10). Omezení, která přímo souvisejí se spojením, hospodářsky souvisejí s hlavní transakcí a mají umožnit hladký přechod ke změněné podnikové struktuře po spojení.

13.

Dohody musejí být „nezbytné pro uskutečnění spojení (11)“, což znamená, že bez existence těchto dohod by spojení nemohlo být uskutečněno nebo by mohlo být uskutečněno pouze za méně jistých podmínek, s podstatně vyššími náklady, během výrazně delší doby nebo se značně větší obtížností (12). Dohody nezbytné pro uskutečnění spojení jsou příznačně zaměřeny na ochranu převáděné hodnoty (13), zachování nepřetržitosti dodávek po rozpadu bývalého hospodářského subjektu (14) nebo umožnění zahájení činnosti nového hospodářského subjektu (15). Při rozhodování o nezbytnosti omezení je vhodné nejen vzít v úvahu jeho povahu, ale také zajistit, aby jeho trvání, předmět a zeměpisná oblast uplatnění nepřekračovaly to, co uskutečnění spojení skutečně vyžaduje. Jsou-li k dispozici pro dosažení oprávněného sledovaného cíle stejně účinné alternativy, musejí dotyčné podniky zvolit tu alternativu, která objektivně nejméně omezuje hospodářskou soutěž.

14.

U spojování uskutečňovaných po etapách nelze považovat smluvní ujednání o etapách před založením kontroly ve smyslu čl. 3 odst. 1 a 2 nařízení ES o spojování za přímo související s uskutečněním spojení a pro ně nezbytné. Avšak dohoda o zdržení se závažných změn v cílovém podnikání až po dokončení se považuje za přímo související s uskutečněním společné nabídky a pro ně nezbytnou (16). Totéž platí, v souvislosti se společnou nabídkou, v případě dohody společných nabyvatelů podniku zdržet se předložení samostatných soutěžních nabídek ohledně téhož podniku nebo získání kontroly nad ním jiným způsobem.

15.

Dohody usnadňující společné získání kontroly jsou považovány za přímo související s uskutečněním spojení a pro ně nezbytné. Totéž platí pro ujednání stran o společném získání kontroly zaměřené na uskutečnění rozdělení aktiv s cílem rozdělit si mezi sebou výrobní zařízení nebo distribuční sítě spolu se stávajícími ochrannými známkami společně získaného podniku.

16.

Pokud takové rozdělení zahrnuje rozpad bývalého hospodářského subjektu, ujednání umožňující provést tento rozpad za přijatelných podmínek lze považovat podle níže uvedených zásad za přímo související s uskutečněním spojení a pro ně nezbytné.

17.

Omezení dohodnutá mezi stranami v souvislosti s převodem podniku mohou být ve prospěch nabyvatele nebo prodejce. Potřeba mít prospěch z určité ochrany je obecně větší u nabyvatele než u prodejce. Je to nabyvatel, kdo nezbytně potřebuje mít jistotu, že bude moci získat plnou hodnotu nabytého podniku. Omezení prospěšná pro prodejce se tedy zpravidla buď přímo netýkají uskutečnění spojení a nejsou pro ně nezbytná vůbec (17), nebo je třeba více omezit jejich oblast působnosti a/nebo dobu trvání, než je tomu u doložek prospěšných pro nabyvatele (18).

18.

Závazky zákazu konkurence uložené prodejci v souvislosti s převodem podniku nebo jeho části mohou přímo souviset s uskutečněním spojení a být pro ně nezbytné. K získání plné hodnoty převedených aktiv musí mít nabyvatel možnost požívat určitou ochranu před konkurencí ze strany prodejce, aby mohl získat a udržet si zákazníky a osvojit si a využít know-how. Tyto konkurenční doložky zaručují nabyvateli převod plné hodnoty převedených aktiv, která všeobecně zahrnují hmotná i nehmotná aktiva, např. goodwill, který prodejce získal, nebo know-how (19), které vyvinul. Ty nejenže se spojením přímo souvisejí, ale jsou také nezbytné pro jeho uskutečnění, protože bez nich by se dalo očekávat, že prodej podniku nebo jeho části se nemůže uskutečnit.

19.

Tyto konkurenční doložky lze však odůvodnit pouze legitimním cílem uskutečnit spojení, pokud doba jejich trvání, zeměpisná oblast uplatnění, jejich předmět a osoby jim podléhající nepřekračují to, co je skutečně nezbytné k dosažení uvedeného cíle (20).

20.

Konkurenční doložky jsou odůvodněny na dobu do tří let (21), pokud převod podniku zahrnuje převod zákaznické loajality v podobě goodwill a know-how (22). Pokud zahrnuje jen goodwill, jsou odůvodněny na dobu do dvou let (23).

21.

Konkurenční doložky se naopak nepovažují za nezbytné, jestliže je převod ve skutečnosti omezen pouze na hmotná aktiva (např. pozemky, budovy nebo strojní zařízení) nebo na výlučná práva průmyslového a obchodního vlastnictví (jejichž nositelé by mohli okamžitě podat žalobu pro porušení těchto práv převodcem).

22.

Zeměpisná oblast působnosti konkurenčních doložek musí být omezena na oblast, v níž prodejce nabízel příslušné výrobky nebo služby před převodem, poněvadž není třeba chránit nabyvatele před konkurencí prodejce na územích, na která prodejce předtím nepronikl (24). Tuto zeměpisnou oblast působnosti lze rozšířit na území, na která plánoval prodejce vstoupit v době transakce, pokud již vložil do přípravy tohoto opatření prostředky.

23.

Obdobně musejí být konkurenční doložky omezeny na výrobky (včetně vylepšených verzí nebo aktualizací výrobků a nových vzorů) a služby, jež tvoří hospodářskou činnost převáděného podniku. Ty mohou zahrnovat výrobky a služby, které jsou v době spojení na pokročilém stupni vývoje, jakož i plně vyvinuté výrobky, které však ještě nebyly neuvedeny na trh. Ochrana nabyvatele proti konkurenci ze strany prodejce na trzích výrobků nebo služeb, na nichž převáděný podnik před převodem nepůsobil, se nepovažuje za nezbytnou (25).

24.

Prodejce se může zavázat za sebe, za své dceřiné společnosti nebo za obchodní zástupce. Závazek uložit podobná omezení jiným subjektům by však nebyl považován za přímo související s uskutečněním spojení a pro ně nezbytný. To platí zvláště, pokud jde o doložky, jež by omezily svobodu dalších prodejců nebo uživatelů dovážet nebo vyvážet.

25.

Doložky omezující právo prodejce koupit nebo držet akcie společnosti, jež konkuruje převedenému podniku, se považují za přímo související s uskutečněním spojení a pro ně nezbytné za stejných podmínek, jaké jsou uvedeny výše u konkurenčních doložek, pokud nebrání prodejci v nákupu nebo držení akcií pro investiční účely, s nimiž nejsou spojeny, ať přímo či nepřímo, řídící funkce nebo významný vliv v konkurenční společnosti (26).

26.

Doložky důvěrnosti a zdržení se akvizice mají srovnatelný účinek, a jsou tudíž posuzovány podobně jako konkurenční doložky (27).

27.

Převod podniku nebo jeho části zpravidla zahrnuje převod práv duševního vlastnictví nebo know-how na nabyvatele s cílem plného využití převáděných aktiv. Prodejce však může zůstat vlastníkem dotyčných práv za účelem jejich využívání v jiných činnostech, než jsou převedené činnosti. V těchto případech je obvyklým prostředkem pro zajištění plného využívání převedených aktiv nabyvatelem uzavření licenčních smluv v jeho prospěch. Podobně prodejce, pokud převedl práva duševního vlastnictví spolu s podnikem, může chtít nadále využívat některá nebo všechna tato práva pro jiné než převedené činnosti; v takovém případě nabyvatel udělí prodejci příslušnou licenci.

28.

Licence na patenty (28) a na podobná práva nebo know-how (29), lze považovat za nezbytné pro uskutečnění spojení. Lze je rovněž považovat za nedílnou součást spojení a v každém případě není třeba je časově omezit. Tyto licence mohou být prosté nebo výlučné a mohou být omezeny na určité oblasti používání, a to v míře odpovídající činnostem převedeného podniku.

29.

Územní omezení výroby, která odpovídají území převedené činnosti, však obvykle nejsou pro uskutečnění spojení nezbytná. V případě, že prodejce podniku udělí licenci kupujícímu, může být prodejce podroben v licenční smlouvě územnímu omezení za stejných podmínek, jaké jsou stanoveny u konkurenčních doložek v souvislosti s prodejem podniku.

30.

Omezení začleněná v licenčních smlouvách, která překračují výše uvedená ustanovení, například tím, že chrání spíše poskytovatele licence a nikoli nabyvatele licence, nejsou pro uskutečnění spojení nezbytná (30).

31.

Také v případě licencí na ochranné známky, obchodní názvy, práva k průmyslovým vzorům, autorská práva a podobná práva mohou nastat situace, kdy si prodejce přeje zůstat vlastníkem těchto práv, pokud jde o činnosti, které si ponechává, nabyvatel však potřebuje tato práva za účelem obchodování se zbožím nebo službami produkovanými převedeným podnikem nebo jeho částí. V tomto případě rovněž platí výše uvedené úvahy (31).

32.

Převod podniku nebo jeho části může v mnoha případech způsobit narušení tradičních směrů nákupu a dodávek, které existují v důsledku předchozí integrace činností v rámci hospodářské jednoty prodejce. Aby bylo možno rozdělit hospodářskou jednotu prodejce a částečně převést příslušná aktiva na nabyvatele za přiměřených podmínek, je často nezbytné zachovat, alespoň po přechodné období, stávající nebo podobná spojení mezi prodejcem a nabyvatelem. Tohoto cíle se dosahuje obvykle závazky nákupu nebo dodávek prodejce a/nebo nabyvatele podniku či jeho části. S ohledem na zvláštní situaci vyplývající z rozdělení hospodářské jednoty prodejce lze tyto závazky uznat za přímo související s uskutečněním spojení a pro ně nezbytné. Mohou být ve prospěch prodejce nebo nabyvatele, v závislosti na zvláštních okolnostech případu.

33.

Účelem těchto závazků může být zajistit kterékoli straně kontinuitu dodávek výrobků nezbytných pro provádění činností, jež si buď ponechal prodejce, nebo převzal nabyvatel. Dobu trvání závazků nákupu a dodávek je však nutno omezit na dobu nezbytnou pro nahrazení vztahu závislosti samostatností na trhu. Závazky nákupu a dodávek, které mají zaručit dříve dodávané množství, mohou být tedy odůvodněny na přechodnou dobu do pěti let (32).

34.

Závazky jak dodávek, tak nákupu, které zajišťují stanovená množství, případně s doložkou o jejich změně, se považují za přímo související s uskutečněním spojení a pro ně nezbytné. Avšak závazky zajišťující neomezená množství (33), exkluzivitu nebo poskytující přednostní právo na dodání nebo nákup (34) nejsou pro uskutečnění spojení nezbytné.

35.

Dohody o službách a distribuci se svým účinkem rovnají ujednáním o dodávkách, a platí tedy tytéž výše uvedené úvahy.

36.

Závazek zákazu konkurence mezi mateřskými podniky a společným podnikem lze považovat za přímo související s uskutečněním spojení a pro ně nezbytný, jestliže tyto závazky odpovídají výrobkům, službám a územím, na něž se vztahuje dohoda o společném podniku nebo jeho stanovy. Tyto konkurenční doložky odrážejí mimo jiné potřebu zajistit, aby jednání probíhala v dobré víře, mohou odrážet nezbytnost plně využít aktiva společného podniku nebo umožnit společnému podniku využívat know-how a goodwill poskytnuté mateřskými podniky anebo potřebu ochrany zájmů mateřských podniků ve společném podniku před konkurenčními akty usnadněnými mimo jiné přednostním přístupem mateřských podniků k know-how a goodwillu, které byly převedeny do společného podniku nebo vytvořeny společným podnikem. Takové závazky zákazu konkurence mezi mateřskými podniky a společným podnikem mohou být považovány za přímo související s uskutečněním spojení a pro ně nezbytné po dobu existence společného podniku (35).

37.

Zeměpisná oblast působnosti konkurenční doložky musí být omezena na území, v němž mateřské podniky nabízely příslušné výrobky nebo služby před vytvořením společného podniku (36). Tuto zeměpisnou oblast působnosti lze rozšířit na území, na která plánovaly mateřské společnosti vstoupit v době transakce, pokud již vložily do přípravy tohoto opatření prostředky.

38.

Podobně musejí být konkurenční doložky omezeny na výrobky a služby tvořící hospodářskou činnost společného podniku. Ty mohou zahrnovat výrobky a služby, které jsou v době spojení na pokročilém stupni vývoje, jakož i plně vyvinuté výrobky a služby, které však ještě nebyly neuvedeny na trh.

39.

Je-li společný podnik vytvořen s cílem vstoupit na nový trh, je třeba uvést výrobky, služby a území, na nichž má působit podle dohody o společném podniku nebo jeho stanov. Předpokládá se, že zájem jedné mateřské společnosti ve společném podniku není třeba chránit před konkurencí ze strany druhé mateřské společnosti na jiných trzích než na těch, na kterých bude společný podnik působit na počátku jeho existence.

40.

Dále platí, že závazky zákazu konkurence mezi mateřskými společnostmi, jež nedisponují kontrolou, a společným podnikem s uskutečněním spojení přímo nesouvisejí a nejsou pro ně nezbytné.

41.

Tytéž zásady jako v případě konkurenčních doložek se vztahují také na doložky důvěrnosti a neusilování o akvizici.

42.

Licenci udělenou mateřskými společnostmi společnému podniku lze považovat za přímo související s uskutečněním spojení a pro ně nezbytnou. To platí bez ohledu na to, zda je licence výlučná nebo ne a zda je časově omezená nebo ne. Tato licence může být omezena na určitou oblast použití, jež odpovídá činnostem společného podniku.

43.

Licence udělené společným podnikem jedné z jeho mateřských společností nebo dohody o křížové licenci lze považovat za přímo související s uskutečněním spojení a pro ně nezbytné za stejných podmínek, jaké platí v případě nabytí podniku. Licenční smlouvy mezi mateřskými společnostmi se však nepovažují za přímo související s vytvořením společného podniku a pro ně nezbytné.

44.

Jestliže přítomnost mateřských společností na trhu navazujícího o úroveň výš nebo o úroveň níž na trh společného podniku trvá i nadále, pak se na veškeré dohody o nákupu a dodávkách, včetně dohod o službách a distribuci, vztahují zásady platné v případě převodu podniku.

5.3.2005   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 56/32

1.

Toto sdělení stanoví zjednodušený postup, podle kterého Komise zamýšlí postupovat ohledně některých spojování podle nařízení Rady (ES) č. 139/2004 ze dne 20. ledna 2004 o kontrole spojování podniků (Nařízení ES o spojování) (1), která nevyvolávají žádné obavy z narušení hospodářské soutěže. Toto sdělení nahrazuje sdělení o zjednodušeném postupu ohledně některých spojování podle nařízení Rady (EHS) č. 4064/89 (2). Zkušenosti Komise získané používáním nařízení Rady (EHS) č. 4064/89 ze dne 21. prosince 1989 o kontrole spojování podniků (3) ukázaly, že některé kategorie oznámených spojování jsou obvykle povoleny, aniž by vzbuzovaly jakékoli podstatné pochybnosti, a to za předpokladu, že se nevyskytly žádné zvláštní okolnosti.

2.

Účelem tohoto sdělení je stanovit, za jakých podmínek Komise obvykle přijme zkrácené rozhodnutí, v němž prohlásí spojení za slučitelné se společným trhem podle zjednodušeného postupu, a poskytnout pokyny ohledně postupu samotného. Jsou-li splněny všechny nezbytné podmínky stanovené v bodě 5 tohoto sdělení a za předpokladu, že se nevyskytnou žádné zvláštní okolnosti, rozhodne Komise o povolení během 25 pracovních dnů ode dne oznámení ve zkráceném řízení podle čl. 6 odst. 1 písm. b) nařízení ES o spojování (4).

3.

Jestliže se však použijí ochranná opatření a výjimky stanovené v bodech 6 až 11 tohoto sdělení, může Komise zahájit šetření a/nebo přijmout podrobné rozhodnutí podle nařízení ES o spojování.

4.

Postupem nastíněným v následujících oddílech chce Komise dosáhnout soustředěnější a účinnější kontroly spojování ve Společenství.

5.

Komise použije zjednodušený postup pro následující kategorie spojení:

6.

Při hodnocení, zda spojení spadá do jedné z kategorií uvedených v bodu 5, Komise zajistí, aby byly všechny důležité okolnosti potvrzeny dostatečně jasně. Vzhledem k tomu, že vymezení trhu mohou být v tomto hodnocení klíčovým prvkem, strany by měly poskytnout informace o možných alternativních vymezeních trhu před oznámením (viz bod 15). Oznamující strany jsou odpovědné za popsání všech alternativních relevantních výrobkových a zeměpisných trhů, na které by mohlo mít oznámené spojení podniků vliv, a za poskytnutí údajů a informací týkajících se vymezení takových trhů (12). Komise si ponechává možnost volného uvážení při přijímání konečného rozhodnutí o vymezení trhu, přičemž své rozhodnutí zakládá na rozboru skutečností případu. Pokud je obtížné vymezit relevantní trhy nebo určit podíl stran na trhu, Komise zjednodušený postup neuplatní. Kromě toho se Komise obvykle zdrží přijetí zkráceného rozhodnutí tam, kde spojování vyvolává nové právní otázky obecného zájmu, a vrátí se do obvyklé první fáze postupu při spojování.

7.

I když lze zpravidla předpokládat, že spojení spadající do kategorií uvedených v bodu 5 nevyvolá vážné pochybnosti, pokud jde o jejich slučitelnost se společným trhem, mohou přesto nastat některé situace, které si výjimečně vyžádají bližší šetření a/nebo podrobné rozhodnutí. V takovém případě se Komise může vrátit do obvyklé první fáze postupu při spojování.

8.

Dále jsou uvedeny příklady typů případů, které mohou být vyloučeny ze zjednodušeného postupu. Některé typy spojení mohou zvýšit tržní sílu stran, například prostřednictvím sloučení technologických, finančních nebo jiných zdrojů, dokonce i když strany spojení podniků nepůsobí na stejném trhu. Spojení, při kterém jsou nejméně dvě strany přítomny na úzce souvisejících sousedních trzích (13), může být rovněž považováno za nevhodné pro zjednodušený postup, zejména pokud má jedna nebo více stran spojení jednotlivý tržní podíl nejméně 25 % na kterémkoli výrobkovém trhu, na kterém neexistuje žádný horizontální nebo vertikální vztah mezi stranami, avšak který je sousedním trhem pro trh, na němž působí druhá strana. V jiných případech nemusí být možné určit přesné podíly stran na trhu. K tomuto případu dochází, působí-li strany na nových nebo málo rozvinutých trzích. Spojení na trzích s velkými vstupními překážkami, s vysokým stupněm spojení (14) nebo s jinými známými problémy hospodářské soutěže mohou být také nevyhovující.

9.

Dosavadní zkušenosti Komise ukazují, že přechod od společné kontroly k výlučné může výjimečně vyžadovat bližší šetření a/nebo podrobné rozhodnutí. Obavy z narušení hospodářské soutěže mohou vzniknout tam, kde je bývalý společný podnik začleněn do skupiny nebo sítě zbývajícího akcionáře s výlučnou kontrolou, čímž se odstraní omezení způsobená možnými rozdílnými cíly různých kontrolujících akcionářů a jeho strategické postavení na trhu může být posíleno. Mají-li například podnik A a podnik B společnou kontrolu nad podnikem C, spojení, podle kterého podnik A získá výlučnou kontrolu nad podnikem C, může vzbudit obavy z narušení hospodářské soutěže v případě, že podnik C je přímým konkurentem podniku A a že podniky A a C získají podstatné kombinované postavení na trhu a tím dojde k odstranění předchozího stupně nezávislosti podniku C (15). Pokud takové scénáře vyžadují hlubší analýzu, může se Komise vrátit do obvyklé první fáze postupu při spojování (16).

10.

Komise se může vrátit do obvyklé první fáze postupu při spojování také tehdy, nedošlo-li ze strany Komise ani ze strany příslušných orgánů členských států k přezkoumání předchozího nabytí společné kontroly daného společného podniku.

11.

Dále se Komise může vrátit do obvyklé první fáze postupu při spojování v případě koordinace ve smyslu čl. 2 odst. 4 nařízení ES o spojování.

12.

Jestliže členský stát vyjádří do 15 pracovních dnů od obdržení kopie oznámení odůvodněné obavy ohledně oznámeného spojení nebo jestliže třetí strana vyjádří odůvodněné obavy ve lhůtě stanovené pro takové připomínky, Komise přijme podrobné rozhodnutí. Použijí se lhůty stanovené v čl. 10 odst. 1 nařízení ES o spojování.

13.

Zjednodušený postup nebude uplatňován, jestliže členský stát požádá o postoupení oznámeného spojení podle článku 9 nařízení ES o spojování nebo jestliže Komise přijme žádost od jednoho nebo více členských států o postoupení oznámeného spojení podle článku 22 nařízení ES o spojování.

14.

Podle ochranných opatření a výjimek stanovených v tomto sdělení může Komise uplatnit zjednodušený postup na spojování jestliže:

15.

Komise považuje kontakty před oznámením mezi oznamujícími stranami a Komisí za prospěšné, dokonce i ve zdánlivě bezproblémových případech (17). Zkušenosti Komise se zjednodušeným postupem ukazují, že i případy způsobilé ke zjednodušenému postupu, mohou vést ke složitým otázkám, např. při vymezení trhu (viz bod 6), které by měly být pokud možno vyřešeny před oznámením. Tyto kontakty umožňují Komisi a oznamujícím stranám určit přesně údaje, které by oznámení mělo obsahovat. Kontakty před oznámením by měly být zahájeny nejméně dva týdny před očekávaným datem oznámení. Oznamujícím stranám se proto doporučuje navazovat kontakty před oznámením, zejména pokud žádají Komisi, aby umožnila oznámení na zkráceném formuláři podle čl. 3 odst. 1 nařízení Komise (ES) č. 802/2004 ze dne 7. dubna 2004, kterým se provádí nařízení Rady (ES) č. 139/2004 o kontrole spojování podniků (18) na základě toho, že činnosti, které mají být oznámeny, nevyvolávají obavy z narušení hospodářské soutěže.

16.

Informace, které mají být zveřejněny v Úředním věstníku Evropských unie při přijetí oznámení (19), zahrnují: názvy stran spojení, země jejich původu, druh spojení a dotčená hospodářská odvětví, jakož i uvedení toho, zda na základě informací poskytnutých oznamující stranou může být spojení způsobilé k zjednodušenému postupu. Dotčené strany budou mít potom příležitost předložit vyjádření, zejména o okolnostech, které by mohly vyžadovat šetření.

17.

Pokud Komise usoudí, že spojení vyhovuje kritériím pro zjednodušený postup (viz bod 5), obvykle vydá zkrácené rozhodnutí. Jde o vhodné případy, které nevzbuzují obavy z narušení hospodářské soutěže a v nichž obdržela nezkrácené formuláře pro oznámení. Spojení tak bude prohlášeno za slučitelné se společným trhem během 25 pracovních dnů ode dne oznámení podle čl. 10 odst. 1 a 6 nařízení ES o spojování. Komise bude usilovat o to, aby vydala zkrácené rozhodnutí co nejdříve po vypršení lhůty 15 pracovních dnů, ve které mohou členské státy požádat o postoupení oznámeného spojení podle článku 9 nařízení ES o spojování. Avšak v období do vypršení lhůty 25 pracovních dnů zůstává Komisi otevřena možnost vrátit se do obvyklé první fáze postupu při spojování a zahájit šetření a/nebo přijmout podrobné rozhodnutí, pokud to v daném případě uzná za vhodné.

18.

Komise zveřejní oznámení o rozhodnutí v Úředním věstníku Evropské unie stejně jako v případě podrobných rozhodnutí o schválení. Verze rozhodnutí určená pro veřejnost bude zpřístupněna po omezenou dobu na internetové stránce GŘ pro hospodářskou soutěž. Zkrácené rozhodnutí obsahuje informace o oznámeném spojení zveřejněné v Úředním věstníku v době oznámení (názvy stran, země jejich původu, druh spojení a dotčená hospodářská odvětví) a prohlášení, že se spojení považuje za slučitelné se společným trhem, protože spadá do jedné nebo více kategorií popsaných v tomto sdělení, přičemž příslušnou kategorii či kategorie je třeba výslovně uvést.

19.

Zjednodušený postup není vhodný v případech, kdy dotčené podniky požadují výslovné posouzení omezení, která se přímo týkají uskutečnění spojení a jsou pro něj nezbytná.

—

v případě společného získání cílové společnosti se bere v úvahu obrat této cílové společnosti (společného podniku),

—

v případě vytvoření společného podniku, jemuž mateřské společnosti přispívají svými činnostmi, se bere v úvahu obrat přidružených činností,

—

v případě vstupu nového vlastníka s kontrolní účastí do stávajícího společného podniku musí být brán v úvahu obrat společného podniku a obrat činností, kterými přispěla nová mateřská společnost (pokud existují).

5.3.2005   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 56/36

—

průvodní osvědčení EUR.1 bylo vystaveno na jiném než předepsaném formuláři (např. na formuláři chybí gilošované pozadí, velikost či barva formuláře se výrazně odlišuje od vzoru, na formuláři není uvedeno sériové číslo, formulář není vytištěn v některém z úředně určených jazyků),

—

některá z povinných kolonek (např. kolonka 4 na osvědčení EUR.1) není vyplněna, s výjimkou kolonky 8,

—

průvodní osvědčení EUR.1 není opatřeno razítkem ani podpisem (např. v kolonce 11),

—

průvodní osvědčení EUR.1 nese úřední záznam neoprávněného orgánu,

—

pro úřední záznam na osvědčení bylo použito nové razítko, které dosud nebylo nahlášeno,

—

namísto originálu je předložen opis či fotokopie průvodního osvědčení EUR.1,

—

v kolonce 5 je uvedena země, která není smluvní stranou dohody (např. Izrael nebo Kuba).

—

popis zboží chybí (kolonka 8 na průvodním osvědčení EUR.1) nebo se vztahuje na jiné než předložené zboží;

—

doklad o původu vystavila země, která není smluvní stranou dohody, a to i pokud se jedná o zboží s původem ve Společenství nebo v Chile (např. osvědčení EUR.1 vydané Izraelem pro výrobky s původem v Chile);

—

některá z povinných kolonek na průvodním osvědčení EUR.1 nese stopy neověřených výmazů nebo změn (např. kolonky pro popis zboží nebo počet balení, zemi určení nebo zemi původu);

—

lhůta uvedená na průvodním osvědčení EUR.1 uplynula z jiných důvodů než z těch, na které se vztahují právní předpisy (např. mimořádné okolnosti), s výjimkou případů, kdy bylo zboží předloženo před uplynutím lhůty;

—

doklad o původu je předložen dodatečně pro zboží, které bylo původně dovezeno podvodem;

—

v kolonce 4 na průvodním osvědčení EUR.1 je uvedena země, která není smluvní stranou dohody, na jejímž základě se žádá o preferenční zacházení.

5.3.2005   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 56/38

European Commission

Directorate-General for Competition

State Aid Greffe

B-1049 Brussels

Fax: (32-2) 296 12 42

—

Podle údajů poskytnutých orgány Spojeného království je 85 % všech relevantních výdajů ve Spojeném království uskutečňováno většími podniky, zatímco malými a středními podniky je to jen 15 %. Ačkoli je režim otevřen všem podnikům bez ohledu na jejich velikost, hlavními příjemci náhrad za obnovu obchodních prostor jsou především velké podniky.

—

Orgány Spojeného království nicméně prohlásily, že i v případech, kdy obchodní prostory vlastní velké podniky, mohou mít z daného opatření nepřímý prospěch i malé a střední podniky, protože ty si od velkých podniků prostory často pronajímají. To potvrzují i údaje poskytnuté Spojeným královstvím, které ukazují, že z nových nájmů prostor, jež byly nejméně jeden rok prázdné, připadá 31 % na velké podniky a 69 % na malé a střední podniky. V nejvíce znevýhodněných oblastech podle definice Spojeného království jsou odpovídajícími údaji 26 % pro velké podniky a 74 % pro malé a střední podniky.

—

Komise upozorňuje, že oznámené opatření se v rámci definice Komise neomezuje na malé a střední podniky. Dále Komise upozorňuje, že režim není omezen ani na podporované oblasti podle čl. 87 odst. 3 písm. a) nebo c) Smlouvy o ES.

—

Použití 2 000 určených nejvíce znevýhodněných oblastí Spojeného království jako cílové oblasti pro oznámené opatření vyvolává stejné otázky jako ve věci režimu osvobození od kolkovného. Odklání se od běžné praxe Komise v otázkách regionální podpory. Komise je i nadále přesvědčena, že takovou odchylku je třeba zdůvodnit, aby se zabránilo tomu, že by příjemcům v oblastech, které nejsou určeny jako podporované oblasti podle čl. 87 odst. 3 písm. a) a/nebo písm. c) byla poskytnuta neúměrná hospodářská výhoda, která by měla nepříznivý vliv na podmínky obchodu v takové míře, jež by byla v rozporu se společným zájmem.

—

Navíc při schvalování režimu osvobození od kolkovného na základě specifických výhod tohoto režimu stanovila Komise řadu podmínek. Komise mimo jiné rozhodla, že musí být zajištěno sledování a že je nutno prokázat příznivé účinky na fyzickou obnovu a zejména na bývalé průmyslové areály. Komise dosud neobdržela žádnou následnou analýzu, která by jí umožnila posoudit příznivé účinky režimu.

—

Ačkoli orgány Spojeného království tvrdí, že průměrná míra podpory by byla mezi 9 % a 10 % netto, maximální míra podpory podle oznámeného opatření může v případě neregistrovaných společností vystoupit až na 40 % netto a u obchodních společností na 30 %.

5.3.2005   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 56/45

1.

Komise obdržela dne 24. února 2005 oznámení o navrhovaném spojení podle článku 4 nařízení Rady (ES) č. 139/2004 (1), kterým podnik Goldman Sachs Mortgage Company („GSMC“, USA) kontrolovaný Goldman Sachs Group, Inc. („Goldman Sachs“, USA) a The Cerberus Group („Cerberus“, USA) ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. b) nařízení Rady získávají společnou kontrolu nad částí podniku Transamerica European Trailers („TET“, Spojené království) na základě nákupu akcií.

2.

Předmět podnikání příslušných podniků je:

3.

Komise po předběžném přezkoumání zjistila, že se na oznamované transakci vztahuje nařízení (ES) č. 139/2004. Konečné rozhodnutí v tomto ohledu však zůstává vyhrazeno. Podle oznámení Komise o zjednodušeném řízení pro posuzování některých spojení podle nařízení Rady (ES) č. 139/2004 (2) je třeba uvést, že tento případ může být posouzen v řízení dle tohoto oznámení.

4.

Komise vyzývá dotčené třetí strany, aby Komisi předložily své případné připomínky k navrhované transakci.

Připomínky musí být Komisi doručeny nejpozději do deseti dnů od zveřejnění tohoto oznámení. Připomínky lze Komisi zaslat faxem (č. faxu (32-2) 296 43 01 nebo 296 72 44) či poštou, s uvedením čísla jednacího COMP/M.3678 – Goldman Sachs/Cerberus/TET/JV, na následující adresu: